Bez klobouku bos

30.5.2019

Bez klobouku bos

23 dnů na cestě, ujeto celkem 7329 km
Gruzie, časový posun od ČR: +2 hodiny

Přijel jsem do gruzínského města Bordžomi a zastavil jsem u krajnice. Na hraničním přechodu jsem si totiž přes aplikaci Booking našel v tomto městě levný hotel s parkováním. Při této zastávce jsem si jen chtěl zadat adresu hotelu do navigace.
„Helééé, my jsme z Prahýýý!“ slyším vedle sebe.
Otočil jsem hlavu a viděl jsem tři kluky sedět na zahrádce restaurace a před nimi na parkovišti stály tři motorky. Domluvil jsem se s nimi, že se ubytuji a přijdu na pivo. Hotel byl hned za mostem přes řeku, asi dvě stě metrů od té restaurace. Před hotelem bylo parkoviště a když jsem se ubytoval zjistil jsem, že mám motorku zaparkovanou přímo pod oknem.
S kluky jsem vypil asi tři piva a bylo po sedmé hodině, když sedli na vypůjčené motocykly Suzuki V-Strom (z Tbilisi za cenu 1.000,-Kč/den) a odjeli do svého hotelu. Já jsem dopil zbytek piva a šel jsem také k hotelu. Když jsem se blížil k motorce, tak z dálky jsem si všiml, že mám otočené zrcátko. Při tom, jak jsem ho rovnal jsem dostal šok. Na sedadle chyběla taška s nářadím a na kufrech obě tašky s věcmi. V tuto dobu jsem si ani neuvědomoval co všechno v těch taškách bylo! Zuřil jsem! Nade mnou se ozval hlas recepční, která stála na balkóně a rusky se mě ptala co se stalo. Když jsem jí to řekl, zeptala se mě, jestli má volat policii, což jsem chtěl.
Asi deset policajtů přijelo o půl osmé a dokola se mě vyptávali na všechny ukradené tašky. Po chvíli jsem je požádal o jejich emailovou adresu a fotky tašek jsem jim tam poslal. Tašky byly vidět na hodně fotografiích z předešlých dnů. Pak mě dva z těch policajtů vyzvali, abych si sedl k nim do auta a jel s nimi sepsat výpověď. Na policejní stanici jsme přijeli před tři čtvrtě na osm večer.
Sepisování nesmyslů a odpovídání na debilní dotazy. Toto trvalo neskutečně dlouho. Jeden policajt, starý, řekl v gruzínštině otázku druhému, mladému, a ten mi ji pak položil v ruštině. Já odpověděl v ruštině a on to tlumočil zpět do gruzínštiny. Papír se pak vytiskl z tiskárny v gruzínském písmu a ten mladý mi to celé četl rusky a pak mě vyzval:
„Napiš tady dolů azbukou, že jsem ti to přetlumočil, že si tomu rozuměl a proto to podepisuješ.“
Já samozřejmě psaní azbukou už dávno neovládám a asi pět minut jsem se snažil mu to vysvětlit.
„Tomaš, napiš si to česky do telefonu, on ti to přeloží a napíše do azbuky. Pak to tu opiš.“
Tak to byla věc! Tuto krátkou větu jsem opisoval asi deset minut a řekl jsem mu, že už to podruhé opisovat v žádném případě nebudu!
Starý policajt si otevřel v počítači asi nový tiskopis a mladý se mě začal ptát na stejné otázky. Když jsem odpovídal asi na třetí z nich, vzal jsem ten papír co jsem podepsal, dal jsem mu ho do ruky a řekl jsem mu, že tady všechny odpovědi už má, tak ať si je opíše. Starý mu ten papír vzal a řekl, že musím znovu odpovídat. Pak přišla pasáž, kdy starý delší dobu „datloval“ do počítače a mladý si hrál s propiskou. Přitom se díval dolů na ruce, někde u kolen, a polohlasem, jako by sám pro sebe, říkal:
„Tomaš volal policii. On chce aby mu policie pomohla. Ano, on chce aby mu police pomohla.“ A u té poslední věty se začal usmívat.
„A kolik peněz bere u vás policajt na výplatu?“ zeptal se a prudce zvedl hlavu.
„Dva tisíce euro!“ odpověděl jsem klidným hlasem, on vyvalil oči a já pokračoval.
„A když se objeví korupce, je u nás takový zákon, že jde policajt do vězení na třicet let! Proto mají tak velkou výplatu, aby to nikdy nedělali!“ Řekl jsem mu schválně takový nesmysl a byl jsem zvědav, jak se s tím popere! Asi jsem nic jiného nemohl čekat.
„Óóóó zaplata charošaja, no i ten zakon plochoj!“ (výplata je dobrá, ale ten zákon je špatný)
Po této jeho odpovědi mi bylo jasné, že tu sedím naprosto zbytečně, a že třeba zrovna on má něco z mých věcí už dávno doma.
Starý vytáhl papír z tiskárny a mladý mi opět řekl, abych tam v azbuce napsal ten text. Toto jsem odmítl. Ti dva se pak několik minut bavili a nakonec mi mladý řekl, abych to napsal česky, že je to stejně jedno. Já zuřil ještě víc, než v ten moment co jsem zjistil, že mi ty věci ukradli. Na papír jsem pak doslova napsal: „běžte vy dvě kur.. do prdele, chce se mi spát!“. Strašně se mi chtělo smát, když to pak ten mladý po mě četl a ještě víc, když mi pak řekl: „To je hodně podobné jak polština!“
Třicátý druhý papír jsem podepsal ve dvě hodiny a patnáct minut v noci! Opravdu! Byly to mé výpovědi a pak různá poučení a všechno bylo jejich písmem a všechno mi ten mladý předčítal. Já věřím, že to bylo proto, abych se už gruzínskou policii nikdy neodvážil zavolat. O půl třetí ráno mě vysadili před hotelem!

I přesto jsem ráno vstával okolo sedmé hodiny a vyjel jsem směrem do města Gori, kde jsem měl v úmyslu navštívit muzeum neslavného rodáka z toho města, muzeum Stalina. Cestou jsem ale zastavil ve městě Kareli, protože jsem si u cesty všiml obchodů, ve kterých by mohli prodávat nářadí, které jsem teď potřeboval znovu nakoupit. Z jednoho obchodu vyšel mladý klučina a přesto, že v obchodě takové nářadí neměli, šel se mnou na nedalekou tržnici a vše mi pomohl sehnat. Lehce po poledni jsem přijel do města Gori a navigace mě vedla k muzeu. Na poslední křižovatce mi ukazovala, že mám odbočit doleva, přičemž hlavní silnice vedla doprava. Bylo to v centru města, takže silný provoz. Navíc, Gruzínci si nedělají žádné problémy s tím, kdykoliv vás na motorce omezit tak, že je člověk vůbec rád, když nespadne! Nevšiml jsem si proto dopravní značky s přikázaným směrem doprava a odbočil jsem doleva. Neujel jsem ani dvě stě metrů a už za mnou byli policajti s houkačkou a majáky! To byla jejich chvíle. Demonstrace důležitosti! Žádná diskuse a pokuta 20,-GEL, tedy asi 280,-Kč. Policajt mi donesl lístek a já si neodpustil mu říct, že jako policajt by měl v prvé řadě pomáhat a ne buzerovat. Mu to bylo samozřejmě úplně jedno, dal mi lístek, se kterým jsem měl do banky do pěti dnů a chtěl mi podat ruku. Na to jsem se k němu otočil zády, on něco zamrmlal, sedl do auta a odjel. Alespoň tak jsem mu dal najevo, že pro mě není nic jiného, než buzerující tupec. Samozřejmě bylo mé chování dost ovlivněno událostí z předešlého dne, to nepochybně.
Do muzea Josefa Visarjonoviče Džugašviliho, tedy Stalina se platí vstupné 15,-GEL, tedy asi 210,-Kč. Muzeum má několik sálů a místností a prohlídka s průvodcem trvá čtyřicet minut. Po prohlídce muzea se jde i s průvodcem před muzeum, kde pod přístřeškem, obloženým mramorem, stojí údajně původní domek ze dřeva a hliněných cihel, ve kterém se Stalin narodil. Po nakouknutí se do domku pokračuje návštěvník k prohlídce železničního vagónu, ve kterém Stalin jel v únoru 1945 na Jaltu. Během prohlídky slyšíte pouze chvalozpěvy, žádnou kritiku a o více než deseti miliónech mrtvých za Stalinovi vlády, nepadlo z úst průvodkyně ani slovo! Samozřejmě!
Během tohoto dne jsem dal na Facebook prosbu, že sháním někoho, kdo by náhodou letěl do Tbilisi. A kdyby někdo takový byl, tak že bych jej chtěl moc poprosit, jestli by mi nedovezl ukradené věci. Ozval se mi Richard Fořt z Prahy a nabídl se, že mi věci vezme při své cestě do Tbilisi. Děkuji moc mé ženě Lence za rychlou organizaci nákupu a dopravy do Prahy, kamarádu Jirkovi, že mi do Prahy vlakem věci odvezl, a v neposlední řadě zmíněnému Richardovi, že mi v Praze koupil tašky a vše mi přivezl na letiště v Tbilisi. Ještě jednou všem moc a moc děkuji!
Třídenní čekání na věci ve Tbilisi jsem si zkrátil jednak výletem do města kde probíhaly slavnosti, ale i výletem do hor. Původně jsem chtěl vyjet do vesnice Omalo, ležící vysoko v Kavkazu, ale v této oblasti byly povodně, voda strhla cestu a do vesnice se nedalo dojet. Potkal jsem tu i turisty z České republiky ve vypůjčeném autě a domluvili jsme se, že pojedeme do Národního parku Kazbegi. Toto je velice turisticky frekventované místo, navíc leží přímo u hlavní silnice vedoucí na nedaleký hraniční přechod s Ruskem. Slalom mezi kamiony v serpentinách, to byla věc! Když jsem se z Kazbegi za deště vracel, všiml jsem si, jak se do elektrických drátů nad hlubokým údolím zamotalo křídlo paraglidisty, který měl v tandemu zákazníka turistu! Dle mého odhadu viseli tak 100 metrů na propastí a později museli z padáku přelézt na lano, které jim tam záchranáři dotáhli po tom jednom vodiči. No zkuste přelézt zábradlí balkónu ve 25. patře a chyťte se lana…!!
V neděli jsem si vyzvedl věci na letišti a fičel jsem na hraniční přechod s Azerbajdžánem. Tady mě ale policistka při pasové kontrole upozornila, že eviduje nezaplacenou pokutu, a že ji musím zaplatit v bance. Pak mi ukázala, kde banka je. Přiznávám, že jsem byl původně rozhodnut tuto pokutu nezaplatit, jelikož si myslím, že jsem jim dal už dost! Tady se ale mé rozhodnutí rozplynulo. Vzal jsem si peněženku a šel jsem de-facto do mezipásma, tedy už za gruzínskou celnici, tu pokutu do banky zaplatit. Když jsem už byl u dveří banky, slyšel jsem jak na mě ta policistka huláká. Když jsem přišel zpět, tak mi se šílenými gesty a důležitě přikazovala, abych si tu motorku vzal k bance a nenechával ji tady zavazet. Pak se i s ostatními bavili tím, jak jsem si musel vše v tom vedru oblékat a za dvě stě metrů vše zase vysvlékat. Jenže já už byl v mezipásmu! Zastavil jsem tedy u budovy kde byla ta banka, ale kde byl i shop. Vešel jsem dovnitř, koupil jsem si v shopu magnetku Gruzie, sedl jsem na motorku a odjel jsem na stranu Azerbajdžánu.

Gruzie mýma očima
Gruzie je bezesporu krásná země. Mě velice mrzí, že se mi nepodařilo vyjet do vesnice Omalo a pořádně si tak prohlédnout pohoří Kavkazu. Toto jsem alespoň udělal cestou do Národního parku Kazbegi, což ale nebylo to právé, jelikož zde jsou davy turistů. Prostě, na cestování po horách jsem byl v Gruzii příliš brzo. Co se Gruzínců týče, většinou jsem se setkal s milými lidmi, kteří mi chtěli pomoci. To neplatí, když si Gruzínec sedne za volant! V ten moment je z něj zvěř! Na silnici jsem se tak běžně a mnohokrát denně setkal s tím, že mě někdo začal předjíždět těsně před zatáčkou, klidně i v ní a pokud takovému řidiči vyjelo něco oproti, neváhal uhnout vpravo, kde jsem jel já. S tímto chováním souvisí i to, že je naprosto běžné tu potkat auto, ale třeba i kamion v zatáčce v protisměru! Proto je potřeba jet tak, abyste v té zatáčce dokázali rychle změnit směr jízdy!
Určitě mi dobrý pocit z Gruzie zastínila krádež zavazadel, ale co si budeme namlouvat, toto se klidně může stát i u nás, v jakémkoliv městě. Také jsem ale viděl tu nechuť policie cokoliv dělat, i to, jak stáli u mé motorky a když projel jakýkoliv člověk v BMW, Audi či Mercedesu, hned se k němu hrnuli a podávali si ruce jak staří známí. O tomto si mohu myslet cokoliv, zvláště s přesvědčením, že vozy těchto značek si tito lidé nekoupili za poctivě vydělané peníze!
Ve dnech mé návštěvy (květen 2019) se ceny benzínu s 95-ti oktany pohybovaly okolo 22,-Kč a ceny hotelů nižší kategorie byly shodné s Tureckem, tedy v rozmezí 200-300 českých korun se snídaní. Cena SIM karty s objem 10GB dat na měsíc byla v tomže období 140 českých korun, což je cena neskutečná! Pozor, v Gruzii, hned při vstupu, si řidič musí zakoupit pojištění odpovědnosti (zelená karta). České pojištění v Gruzii neplatí! Na motocykl stálo pojištění 130,-Kč na čtrnáct dnů.
Pokud bych měl Gruzii hodnotit globálně a hodnocení bych měl zobrazit na stupnici 1-10, dal bych určitě 7. Zdůrazňuji ale, že jsem nebyl v horách a stala se mi ta věc se zavazadly. Pokud by tomuto bylo naopak, mohlo by to mé posuzování změnit i k lepšímu.