Expedice Albánie, 1. část, cestopis a video

Expedice Albánie, 1. část, cestopis a video

Cestopis s videem na konci článku!

V září roku 2016 jsme v Albánii spadli na motorce a naše cesta touto zemí tak skončila hned prvním dnem. Dále, stejně jako před tím, jsem jen poslouchal vyprávění o tom, jak je Albánie úžasná. Během uplynulých let jsem vyměnil motorku za off-roadové auto Nissan Pathfinder a na měsíc přesně po dvou letech, jsme se s Lenkou vydali na měsíční cestu po této balkánské zemi…

S naším autem jsme během dvou let už projeli Skandinávii i Maroko a postupně jsme auto upravovali. Poslední dodělávky, tak jako celková kontrola auta byly provedeny do konce srpna a cestě do Albánie tak nic nebránilo. Devátého září odpoledne jsme konečně vyjeli a místo pro první nocleh jsme měli naplánované v kempu, ve slovenském městě Komárno. Už za tmy jsme do Komárna přijeli, když při čekání na zelenou na semaforu se z motorového prostoru ozval příšerný zvuk, patřící nějaké zadřené řemenici.
Po vzbuzení jsme téměř okamžitě jeli do servisu Nissan, který byl třicet kilometrů daleko, ve městě Nové Zámky. Tady během krátké chvíle zjistili, že se zadřel kompresor klimatizace a musí se vyměnit. V servisu ale kompresor neměli skladem a museli jsme v Nových Zámcích počkat do následujícího dne. Jedno odpoledne a jedno dopoledne jsme se teda blunckali po městě a pro přespání jsme si zaplatili hotel nedaleko servisu.
Bylo 11. září něco po poledni a s opraveným autem jsme opouštěli nejen Nové Zámky, ale i samotné Slovensko. V Maďarsku jsme žádnou zastávku naplánovanou neměli a už odpoledne jsme přejížděli hraničním přechodem do Srbska. Bylo ale jasné, že do Černé Hory v tento den nedojedeme a řekli jsme si, že přespíme v kempu poblíž Bělehradu. Do kempu jsme přijeli už za tmy.
Další den jsme pokračovali na srbské město Niš a asi sto kilometrů před tímto městem jsme z dálnice sjeli a vydali jsme se směrem na Černou Horu, přes města Kruševac a Novi Pazar. Úsek mezi dálnicí a státní hranicí byl záživnější než jízda po dálnici, zvláště pak jízda krajinou okolo města Brus, krajinou plnou vinic, se nám hodně líbila. Horami jsme se blížili ke státní hranici s Černou Horou a byli jsme naprosto zhnuseni množstvím plastových odpadků po obou stranách silnice. V Černé Hoře tento hnus pak o level povýšili, když ty hromady plastu zapálili. Silnice u obce Bah tu prochází krásným kaňonem, my ale měli jen jeden zájem – ujet štiplavému kouři z hořících plastů. V podvečer jsme dojeli do zajímavého místa s názvem Alipasha Izvori. Za černohorskou obcí Koljenoviče, na úpatí pohoří Prokletije, je největší krasový pramen s tímto názvem. Voda pramení ze země na ploše více než tři sta čtverečních metrů a protéká pod budovou starého mlýna. V tomto mlýně byla do nedávna restaurace, ale dnes je budova opuštěna a z rozbitých oken je cítit pouze chlad a plesnivý zápach. Jen o pár metrů dál si ale jedna z rodin na svém pozemku postavila restauraci, ve stejném stylu jako je budova mlýna. Vedle restaurace pak zřídili i kempink, kde jsme přespali. Kempink se nachází v nadmořské výšce okolo 850 metrů nad mořem, de-facto hned u vody, a když jsme večer ulehali do stanu, byla teplota okolo pěti stupňů. Bylo 12. září.
Ráno jsme se vzbudili do mlhy a zimy a po hygieně jsme chtěli vyjet z kempu. Brána byla ale zamčená na řetěz. Šel jsem proto k domu na zahradě, kde majitelé kempu bydleli, a asi dvakrát jsem zazvonil na zvonek u dveří. Nikdo neotvíral, a tak jsem šel zpět do vyhřátého auta. Na to ale Lenka reagovala tvrzením, že když se pozdě v noci vzbudila, slyšela, jak se majitelé s místními lidmi bujaře baví, přičemž notně chlastali. Vyšla teda z auta, úplně vynechala zvonek u dveří a začala silně bouchat na okna domu.  Během chvíle, totálně nasraná majitelka kempu, ještě „pod vlivem“, sundávala řetěz z brány. Bylo málo minut po půl sedmé. Z kempu u pramene je to na albánskou hranici Vermos – Guci něco okolo osmi kilometrů, takže už před sedmou hodinou jsme vjížděli do země našeho hlavního zájmu na této cestě, do Albánie.

Hned od hraničního přechodu se jede po šotolině a silnice, lemovaná velkým množstvím bunkrů, začne prudce stoupat do sedla. Čím výš jsme se škrábali do hor, tím častěji se mlha protrhávala a byly vidět nádherné scenérie hor, přes které se převalovala mlha. Naprostá nádhera a my byli doslova v úžasu! Silnici SH20 po většinu trasy lemuje řeka Lipuša, která ve skalách za léta vytvořila hluboký kaňon, přes který vedou mosty z ocelové konstrukce a s dřevěnou podlahou. Pohled z okýnka, do osmdesát metrů hlubokého kaňonu, při jízdě po citelně houpajícím se mostě, je lehce adrenalinovým zážitkem. Když pak ale za mostem potkáte oproti náklaďák plně naložený kamením a ve zpětném zrcátku vidíte, jak řidič najíždí na stejný most, přičemž absolutně ignoruje značku limitující maximální nosnost mostu o 6-ti tunách, lehce vás to uklidní. Už od sedla, asi 5 kilometrů za hraničním přechodem, je silnice nově vyasfaltovaná a jízda tak ubíhá rychle. Říkali jsme si ale, že stavět tuto cestu musela být opravdová fuška, protože ke křižovatce u Skadarského jezera to je 63 kilometrů a silnice vede vysokými horami s opravdu velkým množstvím serpentýn. V sedlech jsou pak nově postavena parkoviště s prosklenými vyhlídkami do hlubokých údolí, s krásnými pohledy na klikatící se silnici SH20. Doporučuji se z těchto vyhlídek dívat pouze do dáli, protože při pohledu na svah pod vyhlídkou se chce člověku až brečet. Záplava plastu po lidských hovadech.
Okolo patnácté hodiny jsme přijeli do města Shkoder (čti Šodar), kde jsme si koupili SIM kartu operátora T-Mobile s tarifem 10 GB dat LTE na měsíc (300,-Kč). V autě máme mobilní router, do kterého v každé zemi vložíme místní SIM kartu s daty a v autě tak máme Wi-Fi pro všechna svá zařízení. Ze Shkoderu jsme se vrátili asi šest kilometrů ve směru na obec Koplik a zastavili jsme v kempu s názvem „Lake Shkodra Resort“. Ani jsme nevěděli, ale jedná se o celkem luxusní kemp s krásným zařízením i restaurací. V restauraci, u piva Nikšičko a červeného vína, jsme na mapě procházeli úsek za obcí Theth, tedy úsek, kde před dvěma roky naše cesta skončila. Na rozdíl od hor, bylo v této části Balkánu hodně teplo i večer, a tak posezení v restauraci i následná procházka po pobřeží Skadarského jezera byli příjemným zážitkem. Cena kempu byla 20,-€ za dvě osoby a auto se stanem na střeše.

Zhruba okolo sedmé hodiny ranní jsme kemp upustili a jeli jsme do sedla nad obcí Boge. Silnice do sedla je asfaltová a s velkým převýšením. Od křižovatky u obce Koplik, která je ve výšce 100 metrů nad mořem, jsme po 37 kilometrech vyjeli do zmíněného sedla, které se nachází ve výšce 1700 metrů nad mořem. V sedle končí asfalt a následuje 11 kilometrů dlouhý šotolinový úsek silnice z prudkého kopce do obce Théth. Tato obec leží v nadmořské výšce 700 metrů a na jedenácti kilometrech jsme tak sestoupali výškový kilometr.
Obec Théth je už hodně známým turistickým pojmem. Vede odtud sedmihodinová túra přes krásné a vysoké pohoří Národního parku Kombetär i Théthit do obce Valbone. Zajímavostí je, že tuto trasu údajně označili čeští turisté, stejným turistickým značením, na jaké jsme zvyklí u nás. Mluvili jsme s několika turisty, kteří túru šli jeden den tam a druhý den zpět. V Thethu je také spousta restaurací a kempů a až vůbec tu nečekejte žádnou divočinu. Nás v této obci zajímala místní kulla, tedy kamenná věž, ve které se ukrývali vrahové před krevní mstou pozůstalých po oběti. Zvláště v tomto kraji byla tradice krevní msty silně zakořeněna. Kullu jsme si prohlédli zvenčí, nejlépe se fotí z pozemku vedlejšího kempu, ale interiér jsme si neprohlédli. Auto i s penězi jsme totiž nechali v Théthu hned za mostem a pěšky jsme šli ke kulle, což je zhruba dva kilometry v jednom směru. Kulla se pak nachází na zahradě jednoho z domů, kde malá holka vybírala vstupné jedno euro za osobu a turista si po zaplacení mohl kullu prohlédnout i zevnitř.
Pro nás Théth ale nebyl konečnou destinací tohoto dne. My měli naplánován okruh dále přes obce Lotaj, Kir, Prekal až zpět do Shkodaru. Z Théthu jsme tedy vyjeli o poznání technicky těžší cestou a po dvanácti kilometrech a téměř hodině jízdy jsme dojeli do obce Lotaj. Tu si místní postavili restauraci s hotelem. Bylo parádním zjištěním, že majitelé té restaurace a hotelu jsou kluci, kteří nás před dvěma roky zachraňovali po pádu na motorce. Tenkrát nás starou dodávkou, která zvládla tuto těžkou cestu, odváželi i s motorkou do obce Boge. Tam i zpět jim to tenkrát trvalo 12 hodin a za všechno si vzali 60,-€. S radostí jsem jim teď oběma koupil to nejlepší pivo v jejich hospodě! Také nám teď řekli, že v jejich restauraci, se teď sem tam někdo z kovaných offrouďáků, nebo motorkářů zastaví, ale hotel, že je zatím úplně prázdný. Řekli nám ale, že do dvou let má ze sedla nad Boge vést asfalt do Théthu a také dál, celou námi naplánovanou trasou. Pak, že bude hotel plný.
Vyjeli jsme z Lotaje, projeli jsme přes několik brodů, mezi skalními věžemi s pohledem do krásného kaňonu, za kterým se začalo stoupat k obci Kir. V tomto stoupání se Nissan několikrát spodkem opravdu tvrdě potkal s velkým kamenem či skálou a mě začínala nahlodávat myšlenka na návrat. Před jedním prudkým stoupáním za ostrou zatáčkou jsem zastavil a stoupání jsem raději prošel pěšky. Po prohlídce jsem usoudil, že jízda tímto stoupáním by také mohla skončit dírou v diferenciálu. Vrátili jsme se tedy zpět a za mostem u „elektrárny“, něco okolo osmi kilometrů před Théthem, jsme zastavili k přespání. Kdo tu byl, potvrdí mi, že se jedná o nádhernou horskou krajinu a téměř divočinu. Asi za půl hodiny k nám přišel starý pastevec doprovázený stádem ovcí a pořád nám ukazoval, že máme jet dál, doleva, a že tam máme spát. Samozřejmě jsme ho moc nechápali a co nám říká jsme usuzovali pouze z gest. Řeči jeho kmene jsme prostě nerozuměli, takže jsme jeho rad nic nedbali a zůstali jsme tam, kde jsme zastavili. O několik dnů později jsme zjistili, že 200 metrů od nás, tak co ukazoval pastevec, byl kemp. My ale stejně chtěli spát na „divoko“. Pozorovat jasnou hvězdnou oblohu v oblasti s nulovým světelným smogem byla úžasná podívaná, ale kdo by si myslel, že v noci je tu absolutní ticho, tak ho musím hodně zklamat. Celou noc tu řvaly snad i ty ryby v nedalekém potoce! Jak vidno, fauna v noci žije čilým životem.

Vzbudili jsme se za krásného východu slunce. Místo, kde jsme stáli bylo zatím ve stínu, ale vycházející slunce svítilo zpoza jedněch štítů na štíty protější. Bylo to probuzení, v den 15. září, do úžasného filmu, vytvořeného samotnou přírodou! Později jsme projeli Théthem, vyjeli jsme stoupání, které jsme včera sjížděli a v sedle nad Boge jsme se potkali s českými motorkáři.  Odpoledne jsme se ubytovali opět v tom krásném kempu u Shkodaru. Na následující den jsme měli už měsíc předem zakoupené jízdenky na trajekt přes přehradu Komani.

Trajekt měl odplouvat v deset hodin a my se měli nahlásit v pokladně minimálně hodinu předem. Vzhledem k tomu, že z kempu to bylo k přehradě asi 80 kilometrů, a že jsme nevěděli, jaká cesta k přehradě vede, vyjeli jsme raději už před svítáním. Celá silnice byla asfaltová. Tři čtvrtiny vzdálenosti byla silnice v pohodě a dalo se jet svižně, ale jedna třetina vzdálenosti byla jízda po zbytcích asfaltu a nutno říct, že jízda po šotolině je mnohem pohodlnější. Ještě, že jsme si přivstali. Do přístaviště za tunelem jsme přijeli něco málo před devátou, ukázali jsme lístky a obsluha nás s autem hned poslala na loď. Vyplutí lodi pak bylo více než o hodinu opožděno, protože se čekalo na autobus, který k lodi přijel pozdě.
Během čekání na vyplutí jsme se na lodi dali do řeči se Švýcarem, jehož hodně zvednutý a krátký Land Rover Defender stál vedle našeho Pathfindera. Během rozhovoru nám řekl, že včera jel trasu, ze které jsme se my předevčírem vrátili, a že i pro Defendera byla ta trasa těžká, ve smyslu velkých kamenů na cestě. I když včera mi návrat silně ležel v hlavě, dnes jsem byl rád, že jsem auto včas otočil, a že nás naši kamarádi z Lotaje nemuseli podruhé zachraňovat. Navíc, po návratu z Albánie mi psal můj kamarád, že tuto trasu jel loni s Touaregem, a že tam rozbil a zadřel diferenciál. Ufff…
Loď konečně vyplula a nás čekala tři hodiny dlouhá plavba. Přehrada není široká, klikatí se mezi skalami a je zhruba 30 kilometrů dlouhá. Byl jsem zprvu nadšen dech beroucími scenériemi okolo vody, ale po třiceti minutách jsem si sedl do auta a hned jsem usnul. Předtím jsem ale stihl kromě horské krásy okolo, zaregistrovat také ten neskutečný plastový bordel na hladině přehrady. Byly to doslova ostrovy z plastu! Není to ale tím, že by lidé do přehrady doslova plasty házeli, ale je to tím, že obyvatelé vesnic okolo, sypou odpadky do svahů za vesnicemi a vítr pak část odpadků sfoukne dolů do přehrady.
Po vylodění jsme jeli směrem na obec Bajram Curri a dále pak do obce Valbone. Valbone je asi stejně „profláknuté“ turistické místo jako obec Théth, navíc, leží tyto obce vzdušnou čarou jen asi pět kilometrů od sebe. Prostor mezi nimi ale vyplňují vysoké hory, přes které vede turistická stezka, jak jsem popsal výše. Přijeli jsme až ke kamennému hotelu s názvem Valbone, kde končí silnice. My ale v jízdě pokračovali dál vyschlým korytem řeky a asi po dvou kilometrech jízdy velkými kameny jsme vyjeli na travnatý palouček u rozpadlé kamenné budovy. Na tomto paloučku stál také německý manželský pár s továrně upraveným MB Sprinterem. Když jsem si s Němcem o jeho autě povídal, mimochodem ho přišlo na 70 tisíc EUR, přijel starým otřískaným MB 123 (známe jako Piáno) Albánec a zkasíroval nás za každé auto o dvě eura. Řekl nám pak, že je majitelem pozemku, a že ta rozpadlá budova je bývalá škola. O tom, jestli alespoň v něčem říkal pravdu, jsme později mohli jen polemizovat.
My s Lenkou jsme se odpoledne šli projít do obce Valbone a v podvečer jsme si šli na chvíli sednout do restaurace hotelu u konce silnice. Setmělo se a my se vyschlým korytem řeky, osvětleným pouze světlem z našich čelovek, vrátili k autu. Tu jsme zjistili, že mezi našim autem a autem Němců si někdo postavil malý stan pro jednoho, asi aby se cítil víc v bezpečí. Ráno ze stanu vylezla holka, co šla sama Národním parkem.

Itinerář jsem si po většině připravoval podle knižního průvodce Filipa Webera a nutno říct, že až na Modré oko jsme snad viděli všechno (všechno co jsme vidět chtěli samozřejmě). Dnes bylo v plánu místo, které by v Albánské historii bylo raději zapomenuto. Měděný důl s názvem Qafe Bari byl jedním z albánských gulagů. Tímto a ostatními gulagy prošlo na 200 tisíc, hlavně politických vězňů. Při celkovém počtu 2,8 miliónu obyvatel Albánie, byl tak uvězněn každý patnáctý Albánec! Tento gulag byl otevřen v roce 1968 a uzavřen byl těsně před pádem komunistického režimu v roce 1988.
Z Valbone jsme tedy jeli zpět na obec Bajram Curri, odkud jsme dál pokračovali po silnici SH22 až pod hráz přehrady na řece Drin. Od spodní části hráze přehrady začne silnice prudce stoupat serpentýnami a člověku se zdá, že snad jede do nebe. Když se na začátku cesty člověk podívá na vrchol hráze, málem by si zlomil vaz, jak prudce se nahoru dívá. Když se ale na stejné místo dívá po několika ujetých kilometrech, jakoby to bylo z letadla. Silnice pak vede okolo přehrady a trasa je dlouhá 56 kilometrů. Silnice přesně lemuje každý záhyb hor okolo přehrady a já nikdy na padesátikilometrovém úseku neprojel tolik zatáček jako tady! Neskutečné až protivné! Ono Albánci velkým tempem přeměňují šotolinové silnice v asfaltové, ale téměř vůbec nestavějí mosty ani tunely. To v některých případech způsobí, že místo, které je za roklí a je maximálně 30 metrů před vámi, je po silnici vzdáleno i 10 kilometrů! Přitom po mostě by to bylo těch 30 metrů.
Před obcí Fushe Arréz jsme odbočili na silnici SH43, po které jsme dojeli až k budovám gulagu (detailní souřadnice uvádím pod článkem). Místo je to úzké, těsně mezi horami. Už brzo po poledni byly budovy ve stínu a sluncem byly nasvícené pouze vzdálené vrcholky hor. Ze zamřížovaných štol dolu vytéká voda, vychází z nich vlhko a strašná zima. Nuceně tu pracovat je strašná představa!

Od gulagů jsme sjeli z hor do města Shengin ležícího u Jaderského moře, kde jsme trávili den volna. Tak jako město, tak i zdejší pláže na nás nezanechali dobrý dojem a pokud bych mohl doporučit, tak tady nejezděte. Opravdu krásně je u moře v jižní Albánii. Nicméně, našli jsme tu ubytování ve velice příjemném kempu s názvem Riviera, kde jsme se seznámili s mladým českým motorkářem a večer jsme vypili více jak jedno albánské pivo! 😊

Video:

Odkazy:

Prameny Ali Pasha (TripAdvisor)
Vlastní 360° fotografie – Théth
Vlastní 360° fotografie – cesta do Lotaj
Vlastní 360° fotografie – cesta do Lotaj
Vlastní 360° fotografie – obec Lotaj
Vlastní 360° fotografie – bar Skollaj, bar našich kamarádů
Vlastní 360° fotografie – cesta na obec Kir
Vlastní 360° fotografie – cesta z Théthu do Boge
Oficiální web kempu Lake Shkodra Resrt
Vlastní 360° fotografie – na trajektu přes přehradu Koman
Oficiální web trajektové společnosti, přehrada Koman
Vlastní 360° fotografie – vyschlé řečiště nad obcí Valbone
Detail místa: gulag Qafé Bari
Vlastní 360° fotografie – cesta ke gulagu Qafe Bari
Vlastní 360° fotografie – cesta ke gulagu Qafe Bari
Vlastní 360° fotografie – gulag Qafé Bari

Případný dotaz k této cestě můžete poslat emailem