Expedice Albánie, 3. část, cestopis a video

Expedice Albánie, 3. část, cestopis a video

Cestopis s videem na konci článku!

Měli jsme před sebou dlouhou cestu, takže jsme chtěli odjíždět nejpozději v osm hodin, což jsme chtěli pánovi vysvětlit. On ale nepřišel a chvíli před osmou hodinou jsme vyjeli směrem k hoře Tomor.
Večer nám všichni tvrdili, že do obce Ujanik je to autem více jak hodinu. Cesta ale vůbec nebyla náročná a my tam byli během čtyřiceti minut. Ujanik není až tak vesnice, jako pár kamenných chalup v hoře a jedna moderní hala. Nevím ale, k čemu hala slouží. Navíc, když k ní nevede žádná solidní cesta. Ale v Albánii za dobrou cestu považují i to, co u nás prohlašujeme těžkým off-roadem. Za Ujanikem cesta stoupá asi tři kilometry do sedla, ve kterém se odbočuje doprava, do prudkého stoupání k vrcholu hory. Šotolinová cesta vede sice do hodně prudkého kopce, ale není nijak náročná. Jede se po kamenité cestě, kde hrozí maximálně roztržení pneumatiky. Dle mě je tato cesta bez problémů sjízdná i Škodou Octávií, ale do sedla se musí přijet od města Berat a ne od koryta řeky, jako jsme jeli my. Asi za třicet minut jsme ze sedla byli nahoře.
Tam, kde cesta končí, stojí jezdecká socha Abaze Aliho Tomorriho s dítětem. O kousek  dál jsme si po schodišti vyšlapali ke kruhové stavbě – hrobce Tomorriho. Uvnitř je na podlaze rakev, přikrytá zeleným sametem. Jen o několik výškových metrů pod jezdeckou sochou nesmí chybět vstup do velkého bunkru. Ten je ale zavřený a vstup je i značně poničený. Nacházeli jsme se v nadmořské výšce 2400 metrů a z tohoto místa byl opravdu úchvatný pohled na okolí. Nepřeháním, když řeknu, že pohled byl jako z letadla. Kochali jsme se asi hodinu a jeli jsme dolů.
Jelikož jsme byli přesvědčení, že k vrcholu pojedeme mnohem déle, měli jsme teď spoustu času a pomalu jsme dojeli až do města Berat. Tu jsme se zastavili na večeři a přesunuli jsme se do krásného kempu, který je od města asi deset kilometrů. V kempu jsme zjistili, že stále cestujeme se stejnými lidmi, většinou Němci, protože se s nimi minimálně ob den potkáváme v kempech. Oni ale se svými obytnými vozy nejezdí takovými cestami, jako my.

Ráno, 24.9.2018, jsme na celý den vyčleněný na prohlídku města Berat, ale před tím ještě, prohlídku kaňonu řeky Osum. Tato řeka také protéká městem Berat. Kaňon je nedaleko města Corovoda a hlavní silnice vede po pravé straně kaňonu. U silnice, na hraně kaňonu jsou dvě parkoviště s krásným výhledem do kaňonu a na parkovištích jsou i tabule s informacemi o kaňonu. Kaňon je dlouhý třináct kilometrů, hluboký je od osmdesáti do sta metrů, v nejužším místě má jen čtyři metry a v nejširším místě má třicet pět metrů. Z parkovišť je to do kaňonu úžasná podívaná! My se ze zmíněných parkovišť do kaňonu podívali a kousek před koncem kaňonu jsme se byli projet po mostě z kovové konstrukce a dřevěných desek, pod kterým je hloubka okolo osmdesáti metrů. Při pohledu z okýnka auta dolů z mostu během jízdy, je to opravdu lehce adrenalinový pohled. My ale chtěli i dolů do kaňonu, takže jsme se vrátili do města Corovoda a odtud jsme jeli po levém břehu řeky po úzké šotolinové cestě. Cesta je s opatrností sjízdná i osobním autem, ale řidiči musejí počítat s tím, že se místy jede doslova po hraně kaňonu. Později jsme zaparkovali na místě u kaňonu a pěšky jsme sešli dolů. Tam jsme vodou šli kaňonem a hloubka vody byla většinou po kolena, maximálně však po břicho. Asi po třiceti minutách chůze jsme se dole potkali s českou rodinou s dětmi. Široko daleko nebyl v kaňonu nikdo. Jelikož jsme se lehce “zakecali”, pokračování kaňonem jsme odvolali a vrátili jsme se zpět k autu. Co mě ale v kaňonu doslova zarazilo bylo to, že při pohledu přes křišťálově čistou vodu na dno řeky, vlály na tom dně v proudu řeky igelitové sáčky a pytle!
Bylo chvíli po poledni a my přijeli do města Berat. Jedná se asi o nejkrásnější město v Albánii, což je zřejmé už při příjezdu. Město je celkově čistější a upravenější. Pod historickým centrem je ve svahu krásná výstavba domků s okny k řece Osum. Podle těchto oken se městu přezdívá “město tisíce očí”. Právě v tomto místě jsme zaparkovali auto a prudkým kopcem jsme pěšky vyšlápli do starého města. Vysoko nad městem se nachází opravdu krásné historické centrum s opravdu krásnými výhledy na město a řeku. Nutno ještě poznamenat, že jsme se v tomto městě několikrát zastavili na jídlo a byli jsme velice překvapeni, jak levná jídla tu byla. V pozdní odpoledne jsme se vrátili do kempu a němečtí turisté nás upozornili na krásné vinařství v těsné blízkosti kempu. Večer jsme se do vinařství zastavili, víno měli opravdu dobré a nějaké láhve jsme si koupili i domů.

Následující den ráno jsme přejeli na západ Albánie, k pobřeží Jaderského moře. Krásný úsek vede Národním parkem Llogara, kde se asfaltová silnice doslova šroubuje až do nebe. V místě, kde je silnice v nejvyšším bodě je budova restaurace a kousek pod ní je prostorné parkoviště s vyhlídkou. Ono se nejedná až tak o vyhlídku, jako o startovací plochu pro paragliding. Od tohoto místa jsme serpentýnami sjeli dolů k moři a my tu zaznamenali velkou změnu krajiny i pobřeží. Zatímco na sever odtud bylo pobřeží nezáživné a nemalebné, tady a dál na jih bylo pobřeží úchvatné, srovnatelné s Řeckem. Každým kilometrem se nám odkryl pohled na nádherné moře s malými plážemi v zátokách. Nevím kde přesně je hranice Jaderského a Jónského moře, ale pravděpodobně tady, protože změna je do očí bijící.
Tímto místem, až na město Vlora, jsme měli všechny cíle Albánie projeté a naše cesta měla vést do města Saranda, odkud jsme měli jet trajektem na řecký ostrov Korfu, kde jsme měli být dva dny. Cestu přes Albánii jsme ale stihli o čtyři dny dříve, také asi i proto, že nám ani jeden den nepršelo, a už od města Berat jsme řešili co v těch dnech, kdy budeme čekat na trajekt, budeme dělat. V pozdní odpoledne jsme se ubytovali v nevábném, zanedbaném a drahém kempu na pobřeží ve městě Vlora. Navíc večer se tu švýcarští turisté rafli s polskými, protože ti polští na nikoho nebrali ohled, chlastali a dělali v kempu neskutečný bordel. Navíc i s majitelem kempu, který byl ožralý ještě ráno.

Ráno jsme se krátce byli podívat do města, ve kterém jsme se ale zdržovat nechtěli, protože se jedná o obrovské letovisko se samými obrovskými hotely, prostě nic pro mě! Během procházky jsme se dozvěděli nepříjemnou informaci o zdravotním stavu Lenčiny mámy a čekání na trajekt bylo vyřešeno. Ještě téhož dne jsme rezervaci trajektu zrušili a přejeli jsme si do řeckého města Metsovo, kde jsme se ubytovali v krásném rodinném hotelu. Ne, že bychom chtěli spát v hotelu, ale ráno v albánské Vloře bylo 31°C a večer v řeckých horách byly 4°C, což byl po třech týdnech ve vedru docela šok!

Už během naší cesty Albánií mě na Messengeru kontaktoval kluk s prosbou, jestli bychom se nezastavili v makedonském Skopje, kde na hostelu zapomněl nějaké osobní věci. Slíbil jsem mu, že ano a věci jsme mu proto vyzvedli. Ještě ten den večer jsme dojeli k noclehu v maďarském městě Szeged a další den odpoledne jsme byli doma.

Od doby, kdy jsem v Albánii spadl na motorce, nemyslel jsem na žádnou jinou dovolenou, než na tuto. Motorku jsem prodal a Albánii jsme tentokrát projeli autem. Jelikož jsme ale  jeli s Lenkou jedním dopravním prostředkem, dostali jsme se do více cílů, než bychom se dostali na motorce.

Následující dlouhá cesta, v roce 2019 a 2020, bude mou největší cestou v životě a v čase psaní tohoto cestopisu jsem si pro tuto cestu koupil motocykl Yamaha Teneré 660Z. Odjíždím 1.5.2019.

Video:

Odkazy:
Všeobecné informace o pohoří Tomorri
Všeobecné informace o městě Berat
Berat Caravan camping (hodnocení: fantastické!)
Všeobecné informace o kaňonu na řece Osum
Všeobecné informace o městě Vlora

Případný dotaz k této cestě můžete poslat emailem