První den po našem příjezdu do Albánie řádila v horách u města Skadar silná bouřka.
Nicméně druhý den už byla obloha jako vymetená. Po přespání doslova v luxusním Hotelu 045 (souřadnice hotelu: 42.074255, 19.518325) za cenu 25,-€ včetně parkování v podzemních garážích hotelu jsme vyjeli na město Koplik a odtud po silnici SH21 na obec Boge. Asi 15 minut jízdy nad tuto obec vede asfaltová silnice, která se ale vysoko v sedle mění na šotolinu. Toto jsem věděl a právě na to jsem se těšil. Do obce Theth je tato silnice na mapě značena, dále už ne (v mapách Google vede dál jen bílá linka). Podle mého názoru je úsek do Théthu středně těžká šotolina, tímto směrem vedoucí téměř pořád z kopce. V Thetu jsme pojedli a vydali jsme se dál. Okruh jsme chtěli uzavřít zase ve Skhoderu. U jídla jsme se potkali s rakouským motorkářem na Teneré a ten nám řekl, že nás čeká těžká cesta, kterou on jel 4 hodiny a že ve dvou na tak těžké motorce to budeme mít složité. Já věděl co jsme už projeli a moc se mi zpět nechtělo a proto jsem se rozhodl pokračovat. Nutno říct, že hned za Thethem to bylo mnohem horší než to, co jsme dosud projeli. Cesta z velkých kamenů, mezi nimi hluboký štěrk, prudké sjezdy, prudká stoupaní a brody. To všechno pořád na velkých kamenech. My měli těžký zadek motorky a v prudkých stoupáních se motorka stavěla na zadní. Popravdě ani nevím, jak jsme některé úseky vůbec mohli vyjet. Každých 20 minut jsme zastavovali a odpočívali, chyběla mi fyzička. Během cesty jsme asi 2x potkali motorkáře jedoucí oproti a já jim tiše i nahlas záviděl. Všichni jeli na motorce sami, měli lehké motorky (většinou Hondy Afriky a KTM) bez kufrů. My naopak ve dvou s obrovskými kufry a s motorkou, která prázdná váží 280 kg.
Poslední zastávku jsme udělali okolo 16-té hodiny s tím, že příští uděláme v místě, kde bude možné stanovat. Do cíle cesty nám chybělo něco okolo třech hodin a možná i více, protože jsme byli určitě mnohem pomalejší než Rakušan na Teneré. Začalo lehce pršet a kameny začaly silně klouzat. V jednom, né moc složitém sjezdu mi přední kolo sjelo ve štěrku a motorku to hodilo na svah na pravé straně cesty. Nic by se pravděpodobně nestalo, kdyby se mi špička nohy přečnívající stupačku nezapíchla do „něčeho ve svahu“ a chodidlo mi to neotočilo dozadu. Samozřejmě jsme spadli a jako bonus mi motorka bočními kufry dosedla na tu pravou nohu. Video, hlavně jeho zvuková část z této chvíle je opravdu zajímavé! Já jsem nebyl schopen se postavit na nohy, protože jsem vůbec přes bolest necítil pravou nohu od kotníku dolů. Po chvíli jsem se z pod motorky vyhrabal a Lenka, která de-facto z motorky při pádu jen vystoupila, se rychle vydala pro pomoc.
To samozřejmě ještě nevěděla, že k prvnímu obydlí to má více jak 40 minut chůze. Asi po stejné době jsem se už dokázal postavit a začal jsem zápasit s motorkou. Nakonec jsem ji dostal z pololeže na svahu na kola a zkusil jsem pokračovat (tento zápas i s nastupováním nechci raději popisovat). Ujel jsem asi 400 metrů a pak jsem motorku sprostě odhodil do svahu vlevo a doprava jsem z ní spadl. Nutno říci, že doslova seskočit skoro na tlamu bylo mnohem lepší, než jen představa o došlápnutí na tu pravou nohu. Motorka zaparkovala sama na levém svahu, přičemž se JEN ulomila levá stupačka. Já ležel na zemi a kurvoval jsem (přibližné souřadnice místa kde jsem zůstal: 42.320663, 19.784443). Psychicky jsem na tom byl díky bolesti špatně – přiznávám. Asi za hodinu a půl přijela Lenka se dvěma Albánci ve staré Toyotě. Nutno říci, že jeden z nich byl super chlap. Dokonce mluvil německy, takže jsme si i tak nějak domluvili. Já jsem se v té době už nějak pohyboval a i na tu nohu jsem dokázal lehce došlápnout. Albánec asi 2 hodiny telefonoval než sehnal auto, které nás i s motorkou odveze na asfalt. Nebylo myslitelné abych já v terénu někam na motorce jel.
Asi za 30 minut přijelo staré Iveco Daily s veselým řidičem, který svou náladu získal díky dřívější konzumaci nějakého alkoholického moku. Samozřejmě Iveco na pérech, s velkými koly a s podvozkem víc než půl metru na zemí. Nebudu popisovat nakládku těžké motorky ve dvou a půl lidech (pokud jsem vůbec polovinou byl) na asi 70 cm vysokou dodávku. O tolika kurvách ty hory ještě nikdy neslyšely! Motorka byla naložena. Řidič ji omotal kurtem (bez račen) jak Spiederman. Pak se ještě na zadek dodávky naložilo asi 200 kg kamení aby Iveco neskákalo a v kopcích nehrabalo (bylo klasicky jen se zadním pohonem). Vyjeli jsme už skoro za tmy a řidič nám albánsky vysvětloval, že tuto trasu jezdí už 25 let a že na asfalt pojedeme asi 5 hodin. Jeli jsme cestou zpět, teda do místa, ze kterého jsme přijeli. Ptal jsem se proč nepokračujeme dál a dozvěděl jsem se, že tam je to mnohem horší a že raději teda pojedeme zpět.
„Moj frend, ova kolega ma restaurant tam bude stojime a pijeme pivo Nikšičko!“ popisoval mi řidič potřebu se napít a rukou ukazoval někam nahoru do hor. Lenka se sice bála, ale byla spokojená se tmou okolo, protože neviděla ty propasti vedle nás. Po třech hodinách jsme dojeli do kamenného stavení, ve kterém byla hospoda a byla plná! Na stropě visela žárovka a intenzita světla silně kolísala. My si s Lenkou dali limonádu a řidič samozřejmě „pivo Nikšičko“ (vyrábí se v ve městě Nikšič v Černé Hoře). Na pultu stál starý kávovar na expresso a proto jsem se obsluhujícího zeptal, jestli by mi jedno kafe neudělal. Poté mi on začal vysvětlovat, že kdyby kávovar zapnul, zhasla by celá dědina, přičemž ukazoval na kolísající světlo ze žárovky na stropě.
Za chvíli mi řidič řekl něco, z čeho jsem pochopil, že mám zaplatit. Na konec věty ale dodal: „OK?“ Já jsem odpověděl kladně a celá hospoda vybuchla smíchy.
Tak fajn no… Ve dveřích jsem se při odchodu otočil se slovy: „tak ahoj buzeranti zase se možná uvidíme!“
Tentokrát jsem se smál venku já, když mi předtím všichni a s upřímnou vážností odpověděli na můj pozdrav. Popravdě jsem po vyslovení pozdravu tajně doufal, že slovu buzerant nebudou rozumět…
Za dvě hodiny jsme dojeli asi 300 metrů před horské sedlo, ze kterého začínala asfaltová silnice. Kousek od cesty provozovali dva kluci něco jako kemp a řidič je zavolal telefonem. Ve třech pak složili motorku a my se s nimi domluvili, že si tu postavíme stan. Byla jedna hodina v noci, když se řidič vydal na pětihodinovou jízdu zpět domů. Za tuto noční šichtu si se vším všudy vzal 70,-€.
Ráno mě ve stanu vzbudil zvuk, jako když pes kouše kost. Odepnu zip stanu a asi 10 metrů od nás ležel krásný bílý vlk a v tlamě kost. Podíval se na mě a v klidu si kousal dál. Lenka vylezla ze stanu aby ho vyfotila a vlk se dal v klidu a pomalu na odchod (být to medvěd, Lenka by byla první horník v Albánii). Později jsme se dozvěděli, že je to hodná vlčice, která tu sem tam přijde na odpadky. Sbalili jsme stan a nejrychlejší cestou jsme vyrazili směr domov. Když jsem měl nohu položenou na stupačce, v pohodě jsem jel. Horší byla manipulace a zastavování. Motorku se mi muselo vždy podařit zastavit tak, abych měl pravou nohu na stupačce a levou abych ji držel. Projeli jsme kousek Albánie, Černou Horu, Bosnu, vjeli jsme do Chorvatska a dojeli jsme až do Splitu. Jednou po cestě a nakonec i u ubytování kousek od Splitu se mi zastávka na levou nohu nepodařila a jako debil jsem s motorkou spadl. Vždy doprava a na tu nohu! Nechci to raději ani popisovat… Večer jsme si s Lenkou řekli, že to nemá smysl. Noha je dokaličená, nateklá a modrá tak, že mě to bolí až do kyčle. Někde zastavit a držet na levé noze motorku je pro mě nemožné a proto v úterý letíme ze Splitu letadlem. Motorku si domů později dovezeme vlastní dopravou.
P.S Po příletu domů jsem jel rovnou cestou do nemocnice, kde mi na rentgenu zjistili dvojitou zlomeninu kotníku. Vyfasoval jsem na osm týdnů sádru. Pak mě prý ještě na nějaký ten týden čeká ortéza a rehabilitace…..
Odkazy:
Všeobecné informace o Albánii
Epozida Cestománie České televize o Albánii
Informace o turistice v Albánii
Hotel 045 ve městě Shkoder – můj Tip!
Informace o národním parku v okolí obce Theth
