Okolo Černého moře, 2. část, cestopis a video

Okolo Černého moře, 2. část, cestopis a video

Cestopis s videem na konci článku!

9. den, sobota 7.7.2012, Trasa: TR-Samsun – GE-Batumi, 543 km

Ze Samsunu jsme vyrazili s tím, že dnes bychom chtěli být v Gruzii. Tento den bylo opět vedro a cesta ubíhala opravdu rychle jelikož až na gruzínské hranice vede krásná čtyřproudová silnice. Po příjezdu na gruzínskou hranici, jsme zjistili, že nás pravděpodobně čeká stání v několikahodinové koloně. V tom vedru, kde teplota na slunci mohla dosahovat vysoko přes čtyřicet stupňů prostě „paráda“! Zastavili jsme tedy za posledním autem, sundali přilby a bundy a hlavou mi vrtalo, jestli kolonu předjet nebo čekat v ní. Situace se ale vyřešila rychle, jelikož sami řidiči osobních aut se mě začali ptát, proč tu s motorkou čekáme, ať jedeme dopředu. Tak jsme jeli. U prvního okýnka na hraničním přechodu, kde celník zapisuje SPZetku, udělal tento celník chybu a místo 6T0 (nula), napsal do počítače 6TO (o‘). Následujícími kontrolami u všech dalších okýnek na turecké straně jsme pak prošli celkem rychle, ale zaseklo se to na výjezdu, kde celníka pořád zajímala naše SPZetka. Už jsem si myslel, že to asi bude kvůli předchozímu překročení rychlosti a že budeme muset pravděpodobně zaplatit pokutu. Já se bohužel domluvím pouze německy, rusky a polsky, ale tento celník neovládal ani jednu z těchto řečí a ani angličtina by mi v jeho případě moc nepomohla. Nevím, kde se vzal, byl u nás najednou takový obtloustlý Turek, který na mě spustil rusky a vysvětloval mi, že nám pomůže. Myslel jsem si, že je to řidič nějakého z kamionů, kterých tady stálo mraky. Celý náš problém spočíval v tom, že jsme museli s technickým průkazem do toho prvního okýnka, aby celník opravil popletenou SPZetku. Toto jsem vyřešil v doprovodu toho Turka asi během deseti minut. Když bylo vše v pořádku, začal Turek škemrat o peníze za to, že nám pomohl, přičemž začal zveličovat náš problém. Z jeho slov jsme se dozvěděli i to, že nebýt jeho, byli bychom na přechodu ještě asi tři hodiny atd. Mohli jsme ho sice poslat někam, ale nakonec jsme mu dali 10,-$ a byl spokojen.
V Batumi jsme v prvé řadě potřebovali zjistit, kdy nám jede loď na Ukrajinu a proto jsme jeli do přístavu, kde jsme hledali nějakou pokladnu. Tady nám vysvětlili, že lístky má na starosti společnost, která sídlí v centru města a ne v přístavu (U.A.B., Kutaisi st, GE-Batumi, souřadnice kanceláře 41.648689, 41.643494). Vrátný v přístavu mi vysvětlil cestu ke kanceláři a doteď nechápu, že jsem tam opravdu napoprvé trefil. U starých, plechových a silně omlácených dveří kanceláře se strohou tabulí oznamující, že zde působí společnost U.A.B. jsem zastavili, ale tato byla již zamčená.
„Odkuda ty?“ slyšel jsem vedle sebe.
„Čechoslovakia“ odpovídám.
„Óóó maladěc! I skolka stajit tvoj matacykel?“ Po tom, co jsem Gruzínci odpověděl, jsme se dali do řeči o tom, co vlastně potřebujeme. Mezitím se kolem nás sešlo asi dalších pět Gruzínců, kteří nám pokládali dvě úplně totožné otázky a které jsem vždy odkázal na jejich kolegy, kteří už odpovědi znali, ale kteří nám poradili v tom, že dnes už sice nikoho z kanceláře neseženeme, ale že zítra, v neděli, tam pracují od deseti hodin. Pracovní doba na tabuli pověšené v kanceláři pochopitelně nebyla. Jeden z Gruzínců byl místní taxikář a ten nám dohodil během chvíle ubytování u rodiny, která turisty ubytovávala v podkroví svého bytu za cenu 30,-$ (600,-Kč) za pokoj a noc (Tariel Schervasidze, Sajatnova 3, Marskoj vagzal, GE-6000 Batumi, souřadnice ubytování 41.650439, 41.643379). Sedli jsme tedy na motorku a následovali taxikáře, který nás vedl před dům, ve kterém jsme se měli podívat, zda ubytování chceme, nebo ne. Ujeli jsme asi jen kilometr a zastavili jsme před domem s nově opravenou fasádou.
Taxikář zavolal telefonem majitele bytu Tariela, který mě vzal na prohlídku bytu. Lenka raději zůstala u motorky. Když jsem vstoupil do domu, bylo mi všelijak. Temná chodba, v ní staré, dřevěné a silně ochozené schodiště, cihlová stěna se zbytky ještě neopadané omítky, všude nesmyslně visící elektrické kabely, ze kterých sem tam trčely jen objímky se slabými obyčejnými žárovkami, jejichž světlo se ztrácelo v množství všudypřítomného sušícího se prádla. Po schodišti jsme vystoupali do prvního patra, kde směrem doprava od schodiště vedla dlouhá, opět tmavá chodba, ze které byly dveře do jednotlivých bytů, kterých bylo na této chodbě asi šest. Tarielův byt byl přímo naproti schodiště a dveře do bytu byly již otevřeny. Jak jsme později zjistili, Tariel obývá spodní patro bytu s manželkou a synem Manučarem. Nutno přiznat, že byt byl na místní poměry opravdu krásný. Tariel nás ubytoval v podkroví bytu a jak jsme také později zjistili, byl jediným v tomto domě, kdo si půdu přestavěl na pokoje, což mu umožňovalo ubytovávat turisty, čímž se mu investice do přestavby mnohonásobně vrátila a nejen to. V podkroví byly dvě místnosti pro ubytované, kdy v jedné byly dvě oddělené postele a ve druhé jedna manželská postel s přistýlkou. Celkem je kapacita ubytování u Tariela pět lidí. O koupelnu se sprchou se bylo potřeba dělit s domácími, jelikož tato byla jedna dole v bytě. Na tomto ubytování bylo příjemné i to, že motorku bylo možno parkovat v uzamčeném průjezdu do dvora domu.

10. den, neděle 8.7.2012, Trasa: GE-Batumi – GE-Akhaldaba, 260 km

Jak jsme při večerní procházce zjistili, na motorce byla sice kancelář trajektové společnosti od domu Tariela asi kilometr daleko, ale pěšky, mezi domy, to nebylo ani dvě stě metrů. Proto jsme šli ráno pěšky a po příchodu jsme zjistili, že kancelář je již otevřená. Šel jsem k okýnku, abych se zeptal, kdy nám jede loď na Ukrajinu. I když jsem se ptal několikrát, nedostalo se mi od nikoho, kdo seděl v místnosti za přepážkou, žádné odpovědi. Asi nejvíc na háku, usuzuji z toho, že ostatní se na mě alespoň podívali, mě měla žena, která mi silně připomínala cikánku v sukni na ostravském náměstí a která, jak jsem se později dozvěděl, byla právě tou „vedušie biletov“ (vedoucí prodeje jízdenek), právě tou, co mi vždy zavěsila telefon, když jsem z domu volal, abych něco zjistil. Prostě jsem byl nepříjemný závan vzduchu u přepážky, i když toho v ten moment měla na práci asi tolik, kolik toho mám na práci já v neděli ve 3 hodiny ráno. Při asi páté mojí otázce na mě otočila hlavu a už při tom otáčení po mě řvala něco ve smyslu, co ji otravuji, když všechny lístky jsou už prodány. Kontroval jsem tím, že dnes jet nikam nechci a jen se chci zeptat, kdy a jak často loď vlastně jezdí. „Parom odpravljajetsja segodnja, no on zajat“ (trajekt odplová dnes, ale je obsazen) odpověděla a byla tím přesvědčena, že informace byla pro mě dostačující. Samozřejmě mě zajímaly i další věci, jako třeba taková malichernost, kolik jízdenka na Ukrajinu vlastně stojí. V ksichtu ji bylo vidět, jak strašně jsem otravný, jak strašný jsem hmyz, co ji vletěl do kanceláře, ale odpověděla. Z odpovědi jsem se dozvěděl, že trajekty jezdí pouze v neděli ve 14 hodin a cena je 200,- $ / osoba / motorka, tedy celkem 600,- $. Tím se mnou skončila a odešla někam dozadu. Naštěstí nás celou dobu poslouchal člověk, který seděl s touto Marfušou v kanceláři a tento nám poradil (později se ukázalo to, že je vedoucím nakládky trajektu i to, proč nám vlastně poradil). Trajekt jel sice až další neděli, ale do kanceláře jsme museli zpět přijet nejpozději v pátek do 10-ti hodin, protože později by údajně lístky nebyly. Také nám slíbil, že pohlídá to, abychom lístky v těch deset hodin opravdu měli.
Co se týče cesty kolem Černého moře a tím spojeného trajektu, byl původní plán toto moře objet po souši, ale informace získané u nás v republice, a to i z webu Ministerstva zahraničí byly ty, že neexistuje oficiální hraniční přechod mezi Gruzií a Ruskem, což je nesmysl, který vysvětlím později. Na webu lodní společnosti Ukrferry (www.ukrferry.com/rus/index.php) jsem také našel telefonní číslo na kancelář do Batumi. Tuto kancelář jsem několikrát telefonicky kontaktoval, ale vždy, než jsem stačil vyslovit svou otázku, to nějaká baba vždy zavěsila. Po tom, co jsem ji poznal na vlastní oči, mi bylo jasné, proč tomu tak bylo.
Co bylo v celé Gruzii ale opravdu na palici – krávy. Například předjíždíte kamion, v dáli jede naproti auto a musíte tomu lehce přiložit. V moment, kdy jste v polovině předjížděného kamionu zjistíte, že se mu kouří od pneumatik, jak silně brzdí a nezbývá vám nic jiného než brzdit silněji a doufat, že nebudete delší jak on. Když se vám toto podaří, přejde vám před motorkou, zpoza kabiny kamionu, absolutně klidná kráva. Podařilo se mi to vždy, ale těch kur.. by ty krávy nespočítaly!
Jelikož jsme už z Batumi vyjeli hodně po poledni, začali jsme se už u města Zestafoni poohlížet po ubytování. Asi patnáct kilometrů před městem Khashuri stojí přímo vedle cesty dřevěný hotýlek, na první pohled v celku pohledný. Tento hotýlek vlastní nějaký Turek a spravuje jej gruzínská rodina. Vešel jsem dovnitř, podíval se na pokoj, který mi ukázal obsluhující mladík a po prohlídce jsem usoudil, že je na zdejší poměry ucházející. Proto jsme se zde ubytovali a motorku zaparkovali za hotýlek, přičemž bylo nutné hledat ostrůvek pro toto zaparkování v silně zapáchajícím bahně. Po ubytování jsme šli na večeři, kterou nám již při ubytovávání nabízeli. Objednali jsme si kuřecí maso se zeleninou. Po objednání večeře jsem si musel odskočit, přičemž jsem byl k záchodu místními nasměrován přes kuchyň, kde jsem si všiml z čeho vyndává kuchařka maso, které nám bude připravovat. Pokud toto byla lednička, tak z dob, kdy já jsem na tomto světě ještě nebyl. Mimo toto stáří byla lednička totálně špinavá, na ní se válely různé součástky pokryté mastným prachem evidentně nepoužité snad desetiletí. Začal jsem pochybovat o tom, kam jsme to vlastně vlezli. Použil jsem strašný, plísní „provoněný“ záchod tureckého stylu a vrátil se za Lenkou a podělil se s ní o zážitek. Ihned se jí chtělo na záchod také, aby se o tom sama přesvědčila. Asi za třicet minut nám donesla kuchařka objednané kuřecí maso, ale když jsem do něj kousl, začal jsem přemýšlet o tom, jestli jsme ji vlastně řekli, že maso chceme nejen rozmrazit, ale i tepelně zpracovat! Je vcelku nepříjemné, když kousnete do masa a začne z něj téct krev. Jebl jsem s touto flaxou zpět o talíř a lehce se mě zmocnila panika z toho, že bych mohl dostat nějakou salmonelu nebo něco podobného. V těchto končinách by to byl asi nepříjemný zážitek. Lenka maso nejedla samozřejmě také, ale ještě něco se jí nezdálo. Z masa totiž vylézala kost, která byla plochá! Že by jiný druh kuřete? Bylo nám jasné, že nám naservírovali něco, co létalo nebo běhalo kolem, a také to, že jíst budeme nejdříve až zítra v Tbilisi. Při ranním sprchování jsem měl pootevřené okno, odkud jsem viděl na motorku, a kdy jsem zjistil, že jakékoliv tekutiny z koupelny, záchodu i kuchyně vytékají na tento dvůr do jakéhosi trativodu. Motorka vlastně stála na ostrově, obklopena splašky. Do prdele! Byli jsme rádi, když jsme opustili tento dvorek.

11. den, pondělí 9.7.2012, Trasa: GE-Akhaldaba – ARM-Alaverdi, 404 km

Asi po dvaceti kilometrech po tom, co jsme opustili posraný dvorek u plesnivého hotýlku, jsme najeli na novou dálnici, po které jsme jeli až do Tbilisi. Při vjezdu do Tbilisi jsme projížděli kolem bilboardu, na kterém byla reklama místního McDonaldu. Po projetí všemi dopravními zácpami jsme se asi po 40-ti minutách dostali do centra města, kde jsme zaparkovali motorku na hlídaném parkovišti. Tady k nám hned přiběhl děd, který mě navigoval na místo parkování, jako kdybych přijel s kamiónem vezoucím nadrozměrný náklad. Motorku jsme zaparkovali, dali si přes ni oblečení i přilby a šel jsem se zeptat dědy, kolik bude parkování stát.
„To až se vrátíš, teď ti to nepovím“. Tak na toto ti neskočím frajere, pomyslel jsem si a chtěl jsem cenu za hodinu parkování znát hned. Asi po pěti minutách, kdy jsem se od něj cenu nedozvěděl, jsme si sedli na motorku s tím, že budeme imitovat odjezd. Frajer cítil, že mu ujíždí potencionální kšeft a začal na mě křičet:„adin lar, adin lar!“ Jeden lar (11,70 Kč), to by šlo, „spasiba“. Motorku jsme tu teda nechali a vydali se do McDonaldu. Konečně najedeni a napojeni jsme se vydali na prohlídku metropole, která leží na řece Kura a která čítá 1,3 miliónu obyvatel, metropole, která je metropolí nezávislé Gruzie od roku 1991. Během chvíle nám ale začalo pršet a museli jsme prohlídku města silně omezit už jen proto, že jsme měli přilby i věci položené jen tak na motorce a vše by bylo mokré. Prostě, když se daří… Když jsme přišli k motorce, děd na parkovišti z nás nespustil oči a pořád chodil kolem nás. V tomto momentě jsem udělal chybu. Byli jsme ve městě tři hodiny, tak jsem mu dal tři lari. Moje blbost, toto jsem měl udělat až těsně před odjezdem, prostě až bych seděl na motorce. Děda nás po výběru peněz začal honit stylem, jako že jsme na parkovišti už přesčas a na naše místo hned poslal auto. Samozřejmě, že jsme ještě nebyli ani oblečeni a řidič co přijel zaparkovat, začal být nervózní. Přitom dědek chodil kolem a pořád na nás volal, abychom se pohnuli, že toto už nemáme zaplacené. Když jsem ho už plynule česky poslal tam, odkud jsme každý přišli na svět a on když viděl, že fakt zuřím, zmizel. Ten řidič se s tím ale taky nemazlil a myslím, že dědkovi nadělal na parkovišti bordel. Nechal auto zaparkované tam, kde čekal, až my odjedeme a odešel. Dodávka už by vedle něj neprojela. V pohodě jsme asi za čtyřicet minut vyjeli z Tbilisi. Za městem jsme museli natankovat. Ani možná nemuseli, ale nevěděli jsme jednak, jaká je cena benzínu v Arménii a jednak, jak to bude v Arménii s platebními kartami (v Gruzii mají platební terminály jen zřídka a tato pumpa jej zrovna měla). Nakoupili jsme tedy plnou nádrž (v Gruzii stoji litr Naturalu 95 v celé zemi na všech pumpách stejně, tedy 2,25 lar, což je v přepočtu 26,30 Kč).Gruzínskou kontrolou jsme projeli během 5-ti minut, ale na arménské straně hranice byla v provozu pouze jedna přepážka a panoval zde silný mumraj. Ještě, když jsme stáli na mostě, přišel za námi arménský celník s tím, že máme jet dopředu a zaparkovat na parkovišti v protisměru. Pak nám celou dobu asistoval při vyřizování víz (měsíční vízum do Arménie se běžně kupuje na hraničním přechodu a stojí 20,- $ na osobu) a poté i u celníka, který nám kontroloval pasy. Proč nám asistoval jsem nepochopil, ale díky této asistenci jsme během dvaceti minut opustili tuto část hraničního přechodu a vjeli do Arménie.
Jelikož už bylo pozdní odpoledne, vyrazili jsme hned po povinném vyfotografování okolí hraničního přechodu dále po silnici E001 směrem na město Alaverdi. Již během pár kilometrů za hraničním přechodem jsme kolem cesty viděli velké množství starých, rezavých a rozpadlých střech továrních hal, odporné pomníky časů Sovětského svazu. Po vyjetí z jedné ze zatáček jsem před sebou uviděl přes silnici položené velké balvany, na nich přidrátovanou dřevěnou desku a na desce ručně namalovanou šipku doleva, což sloužilo jako vyznačení směru objížďky. Jelikož trasa objížďky vedla po hliněné, v té době rozbahněné stezce někam do hor, čekal jsem, až přijede nějaké auto, abych se utvrdil v tom, že toto značení není nějaký blbý vtip. Když kolem nás během chvíle projel rozevlátý „žigul“ a mrskal to po tom bahně do hor, usoudili jsme, že to asi opravdu objížďka bude a jeli jsme. Trasa objížďky nám skýtala úplně plnohodnotný motokros. Po asi třech kilometrech objížďky jsme sjeli do vesnice Ayrum ze strany, odkud přijíždějí auta pouze v období platnosti objížďky (objížďka byla proto, že asi před čtrnácti dny se na hlavní silnici sesunul svah) a viděli jsme to, co jsme snad nikdy ještě neviděli. Silnice vedoucí vesnicí byla rozbahněná s vyjetými kolejemi, kterými protékala voda po skončeném dešti a přinášela k obydlím silné nánosy bahna. Co bylo ale horší, tak pohled na ta malá obydlí o velikosti malého rodinného domečku. Obydlí jsou postavená z neidentifikovatelného materiálu bez omítky, bez základů, jen tak na té hlíně, bez dveří, bez oken, samozřejmě uvnitř s hliněnou podlahou. O elektrice se asi bavit nemusíme. Špinaví a bezzubí lidé, stojící bosí u těch domů, na nás zírali jak na přízrak a když jim Lenka zamávala, oplatili jí to ještě silnějším máváním, evidentně dobře procvičovaným při každoročních oslavách svátku práce. No maras!
Na kraji města Alaverdi jsme potkali nějaké lidi, kterých jsme se ptali na ubytování. Ti nás poslali k jedné rodině na konec města. Asi po deseti minutách jsme našli ten správný domek, bylo ale potřeba, aby k němu Lenka došla pěšky a zeptala se, zda nás ubytují. K domku vedl sice ne dlouhý, ale příkrý, úzký a kamenitý vjezd, proložen několika ostrými zatáčkami, proto jsem nahoru zatím nejel. Lenka přišla během chvíle s tím, že paní s manželem jsou velice příjemní lidé, kteří nás s radostí ubytují (Irina a Stefan Israyelyan, Baghramyan 65, ARM-Alaverdi, tel: +37491088812, email: irinaisrayelyan@gmail.com). Vyjel jsem tedy s motorkou nahoru k domku, kde mi ji Stefan pomohl zatlačit na dvorek domu. K ubytování jsme měli celé horní patro domku o dvou pokojích, z nichž jeden byl velký obývací pokoj s balkónem a druhý byla ložnice. Oba pokoje byly krásně zařízené starožitným nábytkem, všude panovalo čisto a pořádek. Z balkónu pak byl krásný pohled na kaňon, ve kterém město Alaverdi leží. Sprcha s toaletou pak byla umístěna hned vedle vchodových dveří do prvního patra domku. Po vybalení přišla za námi Irina, abychom se domluvili na ceně ubytování a jídla. Přijali jsme její nabídku, že za ubytování zaplatíme 20.000,-dram a za jídlo (večeře se snídaní), že zaplatíme 5.000,-dram. Zaplatili jsme tedy celkem 25.000,-AMD (1.192,-Kč) a poté Irina odešla do spodní části domku, kam jsme byli pozváni na večeři, která měla být hotova asi do hodiny. Po výborné a opravdu vydatné večeři v podobě hlavního jídla, salátu, moučníku a samozřejmě pití, jsme s Irinou a Stefanem seděli až do pozdních nočních hodin a vykládali si o časech dnešních i minulých. Během rozhovoru jsme se také dozvěděli, že Irina byla učitelkou hudby na místní škole a Stefan, že je celníkem na hraničním přechodu, kterým jsme do Arménie projížděli. Irina ukončila výuku hudby po smrti svého syna, který sloužil na arménsko – azerbajdžánské hranici, kde jej v přestřelce zastřelili. Od této doby se dala na podnikání zaměřené na ubytovávání turistů.

12. den, úterý 10.7.2012, Trasa: ARM-Alaverdi – ARM-Jerevan, 185 km

Ráno jsme se vzbudili do krásného dne a při snídani jsme s Irinou a Stefanem probírali plán naší další cesty s tím, že bychom se chtěli příští den ubytovat někde v hlavním městě –  Jerevanu. Na to nám dala Irina vizitku její kolegyně bydlící v Jerevanu, její kolegyně, která má v hlavním městě pension, ale se kterou se Irina nikdy neviděla a vizitku s nabídkou jejích služeb ji předali turisté cestující opačným směrem jako my.  Dnes jsme měli v plánu objet jezero Sevan a dojet až do Jerevanu. Toto sice nebyl velký kus cesty, ale po zdejších silnicích to na jeden den vydalo. Celou cestu k jezeru jsme tak jeli s očekáváním, kdy začne lít, přičemž jsem přemýšlel, jestli má v takovémto počasí smysl jezero objíždět. Silný déšť, který začal těsně před křižovatkou silnic M4/M14, tedy křižovatkou přímo u jezera Sevan, mě přesvědčil o tom, že musíme jet co nejkratší cestou do Jerevanu a jezero tak neobjíždět po silnici M14. Pokračovali jsme tedy po rádoby dálnici M4, ale asi po pěti kilometrech déšť tak zesílil, že jsme se museli schovat do opuštěného stánku Coca-Coly a déšť tu přečkat. Z pod plachty stánku jsme se dívali na krásné jezero a bylo nám moc líto, že jej v takovémto počasí nemůžeme objet, jelikož cesta kolem něj by určitě skýtala krásné přírodní scenérie. Jezero Sevan totiž leží v opravdu krásné Arménské vysočině, jeho hladina je v nadmořské výšce 1900 metrů a rozloha jezera je 1262 km2. Po asi půl hodině jsme vyjeli směrem k Jerevanu.
S majitelkou bytu v Jerevanu (nebyl to pension, ale byt) jsme se opravdu potkali a ta nám řekla, ať objedeme dům a vjedeme z druhé strany do dvora (Anahit Stepanyan, Sayat nova 5/25, ARM-Jerevan, tel: +37491502071, email: stepanahit@yahoo.com). Po vysprchování a přeprání některých věcí jsme si na chvíli sedli se Stepanyí, zaplatili ji za ubytování bez jídla 20.000,-AMD (954,-Kč) a poté si prohlédli snad pětipokojový byt s obrovskou terasou, abychom pak vůbec trefili na toaletu. Jak jsme procházeli bytem, zjistili jsme, že je zde kromě nás ubytováno ještě osm turistů. Jaká je kapacita zdejšího ubytování nevím, ale odhaduji, že kolem patnácti lidí určitě. Odpoledne jsme šli na procházku hlavním městem Arménie, které čítá 1,3 miliónu obyvatel a je tedy jasné, že za jedno odpoledne nelze poznat všechny místa tohoto města. Prošli jsme ale velkou část starého i nového centra města, prohlédli si operu a po setmění si sedli na večeři v krásné zahradní restauraci, kde k mé radosti bylo v prodeji láhvové plzeňské pivo. Během večera jsme byli nuceni konstatovat, že tato metropole žije na úkor celé země, jelikož život zde a třicet kilometrů odtud ukazuje doslova propastní sociální i architektonické rozdíly.

13. den, středa 11.7.2012, Trasa: ARM-Jerevan – GE-Marneuli, 374 km

Tento den jsme chtěli dojet zpět do Gruzie. Z Jerevanu jsme vyrazili po silnici č. M-2 směrem na město Ararat a asi 10 kilometrů před tímto městem jsme sjeli na silničku, která vedla ke klášteru Chor Virap. Tento klášter, je považován za národní symbol Arménie. Po příjezdu na parkoviště pod klášter jsme zaplatili parkovné 300,-AMD (14,30 Kč) a pěšky se vydali do kláštera, který je od parkoviště vzdálen asi 200 metrů. Během prohlídky kláštera byl rozfoukán opar na obloze, takže byla krásná viditelnost všude, kam jsme dohlédli. My ale chtěli dohlédnout a hlavně pohlédnout na horu Ararat, což se nám nepodařilo, jelikož jak zmizel opar z oblohy všude dokola, byl nafoukán před tuto horu, kolem které se tak vytvořil jakýsi oblačný prstenec tak, že nebylo vůbec nic vidět. Všude jasno, hora v mracích. Tak toto se mi nechce ani fotit! Vyjeli jsme krásnou krajinou směrem na Gruzii a několikrát jsem na této cestě zastavoval u krajnice, abych si tuto krajinu vyfotil.
Jak jsme se blížili rozcestí u města Vanadzor, měnila se krajina v hornatou. Toto byl, alespoň pro mě, daleko krásnější pohled než na spálenou krajinu. Na rozcestí jsme najeli na silnici s honosným označením E117, která vedla do hor. Na zdejší hory byl opravdu nádherný pohled. Jsou to takové rozlehlé, vcelku vysoké zelené „kupy“, které mi připadaly úplně opuštěné. Prostě nádhera. Po ujetí asi 30 km po E117 skončil asfalt a silnice, která se klikatí údolím těch krásných hor, se změnila v motokrosovou dráhu. Následujících asi 40 km jsme jeli dvě hodiny až jsme konečně dorazili na hraniční přechod s Gruzií. Kousek před závorou hraničního přechodu jsem zastavil, vytáhl foťák a udělal jsem pár fotek, a stálo to za to. Když jsem už šel zpět k motorce, šel proti mně rychlým krokem celník a hulákal po mně, že tady v žádném případě nesmím fotit, protože jsou tu tajná zařízení. Hraniční přechod byl postaven ze dvou buněk a jedné závory a tento celník byl zřejmě přesvědčen, že právě toto hyper moderní vybavení je tím, co všude na světě postrádají. Nakonec jsme byli kamárádi. Přejeli jsme tedy na gruzínskou stranu, kde už byla na první pohled nová, zděná celnice s krásnou rampou, odku jsme odjížděli asi během desíti minut. Bylo to v době, kdy hory vrhaly do údolí dlouhé stíny a bylo jasné, že to nebude trvat dlouho a bude tma.Po asi třiceti ujetých kilometrech byla opravdu tma a cesta vypadala strašidelně. Silnice, původně s asfaltovým povrchem, totiž vedla hlubokým lesem na úbočí hor a bylo potřeba jet opravdu opatrně, jelikož světlo motorky ne dost zřetelně osvětlovalo všechny ostrůvky asfaltu na silnici. Bylo jasné, že při rychlejší jízdě by to zcela jistě znamenalo havárii a poškození minimálně předního kola. Vůbec byla tato silnice něčím výjimečná. Asi někdy hodně dávno tady někdo silně experimentoval a udělal na této silnici klopené zatáčky. Asfalt v zatáčkách dosahoval po okraji až metrové výšky a kdyby chtěl někdo někdy této výhody naklonění využít, musel by tu letět rychlostí strojů z Moto GP. Protože je tu je asfalt pouze a jen v těchto náklonech, šlo se pohybovat maximální rychlostí unavené koňské spřežky, čímž přišly veškeré inovátorské představy pravděpodobně ruského stavitele vniveč.
Bylo 23:30 hodin kdy jsme dojeli do města Marneuli, kde jsme museli sehnat ubytování. Asi po 20-ti minutách jsme sehnali ubytování v levném hotýlku u stadionu (20,-USD za dvě osoby – 400,-Kč, souřadnice GPS: 41.480981, 44.805272). Klasika! Parkování za hotelem v hlubokém kačírku! Ach jo! Sundali jsme všechny kufry jako vždy, ale když jsme přišli do pokoje, zjistili jsme, že tu ty kufry nevejdou. Pokoj tvořila úzká chodbička, postel bez místa vedle ní a mini koupelna. Jeden kufr vešel k posteli, ostatní dva na sebe do koupelny. Měli jsme ale hlad, jelikož posledním naším jídlem byla lehká snídaně u Stepanye v Jerevanu. V hotýlku se ale nevařilo a tak jsme vyrazili na obchůzku místních nedalekých restaurací, které byly ještě otevřeny. Hned v první restauraci nám nabídli, že ještě vaří, tak jsme usedli ke stolu. Více než restaurace to byl takový bufet se dvorkem, kde něco opékali. Číšník, asi majitel, nám gruzínsko-rusky nabízel jídla, ale z jeho nabídky jsme ani jeden z nás nic nepochopili. Proto jsem mu řekl: „Daj nam lučšij užin u těbja“. Ve tváři mu bylo vidět potěšení z mého přání a poté se ještě zeptal, co chceme k pití. Lenka si objednala nějakou tu deci červeného vína a já jsem si dal kolu. Když zašel tento člověk do kuchyně, resp. na dvorek, tak během chvíle z této kuchyně běželo přes restauraci hejno asi desetiletých kluků, vyběhli ven a zmizeli někde ve městě. Asi za 15 minut donesl číšník mísu se salátem (salát, rajčata, okurky, apod.) a byla to taková nádhera, že se mi hned sliny sbíhaly. Popadl jsem z ošatky krajíc jejich světlého chleba a pustil se do salátu. „Co to kurva je!!??“ Nechtěl jsem to udělat, ale salát jsem vyprskl do dlaně, jinak to prostě nešlo. Zelenina byla s nějakým kořením, které v něčem připomínalo pepř a v něčem pepermint. Pro mě šílená kombinace! Během pár vteřin vyšlo najevo, že stejně šílená kombinace to byla i pro Lenku. Salátu jsme se dál netkli a čekali jsme na další chod. Během čekání proběhli restaurací zpět ti kluci, kteří asi před dvaceti minutami běželi ven a hned poté nám přišel číšník oznámit, že právě teď červené víno nemají a jestli Lenka také nechce kolu. Bylo to šílené! Ti kluci někde kolem půl jedné v noci běhali po městě a sháněli snad i po sousedech láhev červeného vína, abychom my ji měli. Konečně jídlo! Plný talíř krásně upečeného masa na rožni, prostě opět nádhera a opět chleba do ruky a opět maso v dlani! Já prostě nemusím berana, no! Ještě, že mi strašně chutná jejich chleba, kterého jsem poprosil přidat a sežral jsem ho opravdu dvě ošatky. Zato Lenka měla hody! Nevím, kde se to do padesátikilové baby vejde, ale snědla oba talíře toho masa. Ona dva talíře, já dvě ošatky! Při placení (platili jsme v přepočtu něco okolo 120,-Kč) se mi číšník omlouval za to, že se mi netrefil do chuti, načež jsem ho uklidňoval s tím, že je to pouze moje chyba, když nejím berana. Teplou nocí jsme se prošli na hotýlek.

14. den, čtvrtek 12.7.2012, Trasa: GE-Marneuli – GE-Batumi, 409 km

Do Batumi jsme přijel v podvečer a jeli jsme přímo k Tarielovi. Ten, když slyšel motorku, přišel před dům. Pozdravili jsme se a hned jsem se ho zeptal, kolik bude za jednu noc ubytování chtít. Na toto bych se ani neptal, cenu jsme přece znali, ale při minulém ubytování nám tvrdil, že normálně ubytovává levněji, což teď ale udělat nemůže, jelikož musel zaplatiti velkou provizi taxikáři, který nás k domu zavedl.
„Sejčas vy maji druzja, ja zdelaju skidku v ceně na 25,-dolarov“ (teď jste mí přátelé, udělám slevu v ceně na 25,-USD – 500,-Kč). Zaplatili jsme mu 75,-USD, zaparkovali motorku do dvora, s Manučarem zase vynosili kufry, zase dali sprchu a převlékli se, abychom večer zase vyrazili do města, dnes už ale někam dále. Jelikož dům Tariela byl v části centra, která se nachází přímo u přístavu, odkud je na dům vidět, ušli jsme jen pár kroků a byli jsme na promenádě kolem pobřeží Černého moře. Z této strany města vypadá Batumi jako Las Vegas! Nádherně nasvícené staré domy s novými fasádami, nádherně nasvícené moderní novostavby, nasvícené palmy, ruské kolo, no prostě všechno tu po setmění hraje všemi barvami světel. Opravdu moc krásné. Po promenádě jsme šli kolem přístavu, kolem ruského kola, až jsme došli k hotelu Radisson blu (cena ubytování 120,-USD za osobu a noc), u kterého jsme sešli od moře do uliček města. Už po pár krocích jsme slyšeli z dáli hudbu, takže jsme šli po zvuku. Když zvuk sílil, přicházeli jsme před krásně nasvícenou stavbu připomínající starobylou radnici. Průchodem pod věží budovy jsme se dostali na nádvoří, kde byla honosná venkovní restaurace s pódiem, kde vystupovala živá hudba. Celé nádvoří bylo dokola obehnáno budovami areálu, přičemž byly tyto budovy krásně a do detailu nasvíceny, což u hostů v restauraci vytvářelo pocit, že sedí snad někde na zámku. Opravdu moc krásné. Restaurace byla rozlehlá a téměř plná, takže nám chvíli trvalo než jsme našli volný stůl. Číšník nás usadil u stolu a objednali jsme si u něj opět pivo a dvojku červeného.
Podávali tu pivo Efes, které je turecké a značkové víno, což jsme popíjeli a poslouchali přitom místní kapelu, která právě měla na repertoáru hity skupiny Bee Gees. Lenka si víno velice chválila, pivko taky nebylo zlé, tak jsme se rozhodli, že ještě chvíli posedíme a dáme si repete. „Nápojový lístek tu nikde není, raději bych se měl zeptat, kolik to pití stojí ne?“ zeptal jsem se Lenky, jelikož celý areál opravdu levně nepůsobil. Když číšník dorazil posbírat prázdné skleničky a zeptat se, jestli si ještě něco objednáme, zeptal jsem se nejdříve na cenu pití, které jsme uvažovali si ještě jednou objednat. Číšníkovi a kolemsedícím už naše z kufrů pomačkané oblečení prozrazovalo, že mezi lidi, kterým je jedno, kolik za sklenku utratí, určitě nepatříme. I snad proto mi číšník bez jakéhokoliv blbého gesta či úšklebku odpověděl: „pivo stojit děvjať lari i vino pjatnadcať“ (pivo stojí dvět a víno patnáct lari – při kurzu 1,-GEL/11,40 Kč, stálo to pivo 102,-Kč a 2 dcl vína 171,-Kč). Po tomto seznámení se s cenami jsem se snažil číšníkovi vysvětlit to, že cena je na naše, české poměry, obvyklá, že pivo i víno tu mají dobré, ale my už si bohužel dát nemůžeme, i když bychom si velice rádi dali, když brzo ráno odjíždíme na motorce a nemůžeme tedy pít moc alkoholu. Myslím, že číšník byl více diplomatem než blbem, který by tomuto divadlu uvěřil, uklonil se a odešel. Při odchodu jsem měl nutkání ten trapas zředit a v momentě, kdy jsme procházeli kolem místa, kde se číšníci shromažďovali, stál tam ten číšník, co nás obsluhoval. Důležitě jsem jej oslovil s tím, že mě velice zajímá historie tohoto paláce. Vysvětloval jsem mu, že na internetu jsem studoval alespoň základy historie Batumi a že o tomto paláci tedy něco už vím, ale samozřejmě bych si rád své znalosti prohloubil. Opět mi velice zdvořile, beze známky jakéhokoliv opovržení nad debilem, odpověděl: „Eto istoričeskaja replika, kotoraja byla postrojena zděs dva goda nazad, i eto gastinica“ (Je to historická replika, která tu bylo postavena před dvěma roky a je to hotel). Nabyl jsem dojmu, že při prozrazení mé státní příslušnosti by má osoba mohla při pokračujícím rozhovoru udělat silně negativní reklamu své vlasti, proto jsem číšníka slušně pozdravil a s Lenskou se odebral „na jedno z obchodu“ k Turkům (v obchodě stojí půl litru piva Efes 0,7 GEL a láhev opravdu dobrého gruzínského vína 7dcl 5,-GEL, to znamená 8,-Kč a 57,-Kč).

Video: