Rumunsko, cestopis a video

Cestopis a video na konci článku!

Z Ukrajiny a Moldávie jsem přijížděl na rumunskou stranu hraničního přechodu a pruhem pro diplomaty jsem předjížděl kolonu aut s tím, že motorku odstavím někde na boku celního prostoru a půjdu si vyřídit papíry…

Jenže těsně před celním prostorem se proti mě hnal celník a rozčíleně gestikuloval a ukazoval, abych se vrátil do řady. Snažil jsem se mu vysvětlit, že to dělám proto, abych v celním prostoru nezdržoval. On ale žádné argumenty nechtěl slyšet a pořád mě vyháněl zpět. V jednu dobu mi chytl motorku dokonce za řídítka a to jsem se ale naštval. Zařval jsem na něj a on dal pracky pryč. Celník popošel zpět, ale asi dva metry opodál čekal, až se vrátím do řady. Když jsem si odstál asi hodinovou kolonu, odstavil jsem motorku před okýnky přímo v jízdním pruhu kde projížděla všechna auta. Tedy v pruhu, ze kterého jsem se dle toho celníka nesměl pohnout. Šel jsem vyřizovat papíry. Řidiči ale projížděli hranicí mnohem rychleji než já, ani nevystupovali a jen namátkou a málokomu celníci kontrolovali zavazadlový prostor. Najednou jsem jim byl brzdou. Řidiči chodili za mnou abych dal motorku na stranu a já jim plynulou češtinou odpovídal, aby si to šli vyřídit támhle s tím blbem, přičemž jsem ukazoval na schody kde on stál. Když jsem to říkal asi třetímu řidiči a ten, jako ti před ním, do dálky k celníkovi něco naštvaně prohodil, zmizel raději v budově celnice. Asi po dalších dvaceti minutách jsem z tohoto hraničního přechodu odjel.
Do Rumunska jsem vjel už za tmy a proto bylo nutné, abych se hned ve městě Galati poohlédl po ubytování. Zastvil jsem de-facto u prvního hotelu, který jsem viděl a za 40,-€ (se snídaní) jsem se v něm ubytoval. Hotel i ubytování bylo opravdu krásné. Na poslední chvíli jsem stihl večeři v restauraci a šlo se spát. Druhý den jsem se ve stejném městě vydal koupit rumunskou SIM kartu a v prodejně mobilního operátora Vodafone jsem si kartu koupil. Za 10,-€ jsem dostal 11 GB dat na měsíc. Ne, to není normální, ale slečna mi vysvětlovala, že jsem právě získal snad tři akce a já jí zase vysvětloval, že za dva dny už v Rumunsku nebudu.
Poté následovala nudná a rovná krajina, mířil jsem k obci Bran, ve které se nachází „filmový hrad“ hraběte Drákuly. Pěkným a záživným úsekem byla až silnice 73A pod Brasovem. Tam se vysoko stoupá a v dešti se citelně ochladilo. Ještě, že existují ty vyhřívané rukojeti! Jel jsem asi dvě hodiny v dešti a jen malé úseky jsem si užil sucha. Jelikož v tomto regionu pršelo vlastně celou dobu co jsem se tu pohyboval, některé řeky se už vylély z koryt. Vyčasilo se doslova až v momentě, když jsem zastavil pod hradem. Přímo pod hradem je pěkné parkoviště za cenu 2,-RON/hodina (12,-Kč/hodina). Na hrad je to z parkoviště asi 300 metrů přes hezké tržiště. Vstupné do hradu je ale příšerně drahé. Za osobu zaplatíte 35,-RON (210,-Kč). Dle mého názoru za ty peníze návštěva hradu nestojí. Interiér hradu je na rozdíl od exteriéru pěkný, ale nefilmovat se tu film o Drákulovi, bylo by tu zřejmě prázdno.
Když jsem vcházel do hradu svítilo slunce a konečně byl pěkný den. Po 30-ti minutách jsem vyšel z hradu do lijáku! Na zastávce jsem si v této dědině našel ubytování přes Booking, sedl jsem na mokrou motorku a jel se ubytovat. V Rumunsku mě překvapila drahota. Proto jsem byl rád za ubytování v penzionu Optim (www.vila-optim.ro) za 16,-€. Cestou jsem ale na cedulích viděl i ceny 290,-RON (cca 1.800,-Kč). Možná to ale bylo jen tím místem. Pořád opravdu silně pršelo a než jsem u penzionu zastavil, ubytoval se a nanosil kufry na pokoj, byl jsem úplně promočený. Po ubytování a převlečení se jsem sešel dolů do restaurace na večeři a tam jsem zjistil, že majitelé penzionu jsou Indové. Ne, že by byl nějaký problém, jen to zmiňuji. U večeře jsem zkoumal aplikaci počasí a přepadla mě opravdová radost. Zítra má být krásně! S důvěrou v data této aplikace jsem šel spát.
Pokoj, ve kterém jsem spal byl v patře pod střechou. Tomu, že je krásný den jsem přestal ráno věřit hned po probuzení. Bubnování deště na střechu penzionu prostě nešlo přeslechnout. Do prdele! Sbalil jsem si věci a dříve než jsem dal kufry na motorku, šel jsem na snídani. Během snídaně venku přestalo pršet a když jsem od penzionu po chvíli odjížděl, sluníčko se už prodíralo přes mraky. Tento den jsem měl první zastávku naplánovanou za 130 kilometrů, už na silnici 7C, teda na silnici s názvem Transfagaraš. Tady, kousek pod přehradou, leží na strmém kopci opravdový hrad hraběte Drákuly, Cetatea Poienari. Na parkovišti pod hradem jsem nechal motorku za poplatek 3,-RON (18,-Kč) a vydal jsem se pěšky po schodech k hradu. Schodů je přesně 1480 a zhruba za 20 minut se to dá zvládnout. Spocený jsem v moto kalhotách a triku dorazil k nějaké budce těsně před hradem. Do prdele, jaká pokladna? Tady?! Já mám peníze v kufru na motorce! „To musite zpět pro peníze, já vás dál nepustím!“, řekl „vrátný“ a já se málem vyvrátil! Začalo asi pětiminutové přemlouvání a až když jsem mu svato svatě slíbil, že mu těch 5,-RON nechám u obsluhy parkoviště, tak mě pustil.
Cestou na hrad si sice člověk mákne, ale ta panoramata stojí za to! Hrad je spíše zřícenina, ale já měl z této návštěvy mnohem větší zážitek, než z návštěvy hradu filmového. Později jsem dole u obsluhy parkoviště nechal peníze pro vrátného seshora. Když jsem z parkoviště odjížděl, zastavili u mě Poláci na motorkách aby mi řekli, že cesta je nahoře zavřená. Uvidíme.
Už když jsem projížděl okolo přehrady bylo celkem zima a tak jsem na sebe opět hodil nepromoky. V moment kdy začlo stoupaní se prudce a rychle ochlazovalo. Asi dva kilometry nad vodopádem bylo už šest stupňů a za dalších asi pět set metrů byl konec cesty! Přes celou šíři silnice byl nekončící sněhový jazyk o síle více než metr. Už ale od vodopádu byla cesta v pravém pruhu plná sněhu a hlavně obrovských balvanů, které tam během zimy napadaly. Při představě, že by právě teď jeden takový spadl není člověku dobře po těle. Před sněhovou překážkou stál Rakušan a čekal na kolegu, který to jel zkusit a který mu měl volat, zda je možné horský přechod projet. Na levé straně, už ale mimo silnici se dalo projet, ale bylo to mezi kameny velkými asi do pasu. Rozhodl jsem se, že to zkusím taky a vydal jsem se mezi šutry. Pravou nohu jsem při pocukávání musel mít na stupačce, protože vedle mě byly ty balvany a na nohu už nebylo místo. Neujel jsem ani pět metrů a s motorkou jsem si na těch balvanech ustlal! Já nevím, ale asi jsem o jeden šutr zachytil kufrem a když motorka padala, raději jsem nohou udělal krok na ty kameny, než bych ji nechal mezi nimi a motorkou. Potom jsem vlastně spadl na levou stranu motorky na záda a až na zemi jsem se převrátil na všechny čtyři. Raději tak, než přijít o zdraví pro zachránění situace. Stupačka a plexi v prdeli. To je ale ještě dobrý vyčet škod, protože když jsem viděl jak motorka v těch šutrech leží, myslel jsem, že bude daleko hůř. Kromě kufru není motorka vůbec nikde odřená! Okamžitě ke mě přiběhl ten Rakušan a pomohl mi motorku zvednout. Moc jsem mu děkoval, protože sám bych ji fakt nezvedl!
Za chvíli jsme viděli jak velice pomalu jede seshora druhý Rakušan. Později opatrně projel s FJR 1300 bez kufrů mezi šutry. Když projížděl, tak jsem pohledem zjistil, že jsem to špatně odhadl, protože pravý kufr se vedle šutru prostě nemohl vlézt. No debil, co dodat… Rakušan co byl nahoře pak popisoval, že přes hodně hlubokých sněhových jazyků je možné velice špatně dojet jen k chatě, která byla odtud na dohled. U chaty už bylo sněhu opravdu hodně a jet se nedalo. Udělal jsem pár fotek, vyměnil mou pravou stupačku za stupačku spolujezdce a vracel jsem se dolů do města Curtea de Arges. Kousek před tímto městem jsem zastavil na bezínové pumpě a u kávy jsem si našel ubytování v penzionu. Toto ubytování bylo nejhezčí a nejpříjemnější na celé této mé cestě Ukrajinou a Rumunskem.
U penzionu se parkovalo ve dvoře. Už při rozhlédnutí se po zastavení motorky bylo zřejmé, že penzion vlastní člověk, kterému na této formě podnikání hodně záleží. Na recepci mě přivítala majitelka, která jak jsem později zjistil byla učitelka na zdejší jazykové škole, kde vyučovala angličtinu a němčinu. Než tady začala učit, pracovala jako recepční a pak dokonce i jako vedoucí hotelu v Německu. To bylo z jejího penziónu opravdu zřejmé. Pokoj krásně vybavený, vše čisté a voňavé, fungující wi-fi, prostě paráda. A i přesto, že se mi večer majitelka omlouvala za to, že kuchyně penziónu je v provozu pouze v sezónu, připravila snídani v podobě croissantu s jogurtem a kávou. Žádnou snídani jsem zaplacenou neměl! Jaká je to paráda, když má někdo rád svou práci!
Z tohoto ubytování jsem se vydal k další krásné rumunské silnici. Ten kdo jel silnicí 67C, tedy silnicí nesoucí název Transalpina mi dá jistě zapravdu, že je to nádherná silnice s perfektním povrchem, krásnými výhledy a v neposlední řadě je motorkářsky mnohem zajímavější než Fagaraš (Transalpina je ale novější silnice).
Silnice je sice do 31.5. uzavřena, ale projet se dalo v pohodě. Něky byla průjezdná jen polovina jednoho pruhu, ale se mnou a pár dalšími motorkami tam projela i hrstka aut.

Jelikož mi nasledující den končil „opušťák“ musel jsem z Transalpiny potáhnout až k maďarským hranicím. Dojel jsem do Satu Mare a od minulého ubytování jsem přes Transalpinu ujel 586 km. Další den večer jsem byl doma.

Video: