Kolem Araratu

24.5.2019

Kolem Araratu

19 dnů na cestě, ujeto celkem 6600 km
Gruzie, časový posun od ČR: +2 hodiny

Měl jsem to asi 160 kilometrů k dalšímu mému cíli, k hoře Nemrut. Tato hora je 2134 metrů vysoká a její vrchol je uměle navršen. Ve skutečnosti se totiž jedná o pohřební mohylu. Místo bylo objeveno teprve v roce 1881 a v roce 1987 byl vrchol hory Nemrut zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Ještě je potřeba zmínit, že mohylu po stranách doplňují obří sochy, které jsou dnes ale dost poničené. Zaparkoval jsem u budovy, kde se kupují vstupenky a autobusem jsem vyjel nahoru, pod vrchol. Okolo navršeného vrcholu je chodník, po kterém je možné celý vrchol obejít a prohlédnout si při tom hory v okolí i zmíněné sochy. Jak bych mohl říct, že jsem na této hoře byl, kdybych nebyl na vrcholu!? A tak jsem se vydal. Jako jediný. Byl jsem asi dvě, tři minuty pod vrcholem, když jsem pode mnou a ze dvou stran uslyšel píšťalky. Podíval jsem se dolů a viděl jsem dva strážníky, jak zběsile utíkají po schodech nahoru a divoce gestikulují. Bohužel jsem musel dolů a dnes, když už vím, že se jedná o mohylu, chápu, že jsem tam jít neměl. Když jsem už seděl na motorce, přišel ke mě řidič jednoho z těch autobusů, které turisty vyvážejí pod vrchol a zeptal se mě, jestli nechci apartmán v horách. Apartmán stál stál 200,-Kč a v ceně byla zahrnuta i snídaně. I když jsem tomu původně nechtěl věřit, tekla tam i teplá voda.
Následující den odpoledne jsem přijel k jezeru Van. Ještě téhož dne jsem ale chtěl vyjet ke kráteru vyhaslé sopky nad městem Tatvan, ke kráteru, ve kterém je dnes jezero. Když jsem se ale na horu díval, byla celá pod sněhem a taxikář na pumpě mi řekl, že v toto období tam nevyjedu. Nejdříve prý tak za měsíc. Není se ale čemu divit, protože vrchol kráteru leží ve výšce 2700 metrů n.m.
Stan jsem si postavil přímo na břehu jezera Van, v kempu, který ještě nebyl otevřen. Restaurace už otevřena ale byla a majitel mi řekl, že si zadarmo mohu stan postavit kde chci. V noci mě ve stanu vzbudil štěkot psů, kteří štěkali těsně vedle stanu. Byl to ale štěkot zuřivých psů a z místa opodál se ozýval stejný štěkot, patřící ale jiné směčce. Netrvalo dlouho a byla bitka! Jenže ti psi při té bitce spadli na můj stan a ta vlna zuřivých a rvoucích se psů se přes stan i mě převalila! Během minuty utekli a byl klid. No, zážitky s čoklama!
Od jezera Van jsem ráno pokračoval na Íránské hranice s tím, že se už z Turecka pokusím vstoupit do Íránu. Kdybych se do Íránu dostal, musel bych oželelet návštěvu Gruzie a Azerbajdžánu. Na malý, horský hraniční přechod s názvem Kapikoy jsem přijel o půl třetí, zaparkoval jsem motorku mezi auty a měl jsem v úmyslu zjistit, jak tu věci chodí. Na přechodu bylo hodně lidí, kteří s taškami narvanými věcmi chodili na celnici. Ještě jsem od motorky neodešel, když ke mě přišel turecký celník s tím, že si mám zpět sednout na motorku a jet rychle k okýnku, protože Íránci přechod v 15 hodin zavírají. U Turků jsem byl u obou okýnek odbaven asi za dvacet minut a jel jsem na íránskou stranu přechodu.
Turecká strana přechodu je hezká, velká a moderní. Když jsem ale vyjel z turecké brány, sjel jsem z betonu na štěrk a před sebou jsem viděl íránského vojáka, jak mi ukazuje, že mám najet do jedné z bran. Bránu mi jiný voják otevřel a já vjel na “dvorek” se štěrkovo-hliněným podkladem. Ještě jsem nezastavil motor a jeden z vojáků mi gesty naznačoval, že je hodně hodin, ať s ním utíkám ke kontrolám. Spolu jsme tedy utíkali k pasové kontrole a přiběhli jsme včas, protože jeden z policistů už zamykal dveře kanceláře. Voják mu vysvětlil proč za ním jdeme a několik policistů se vrátilo zpět. Během kontroly pasu se mě jeden z nich zeptal, jaký je objem motoru mé motorky. Jen podotýkám, že technický průkaz držel v ruce. Neměl jsem odvahu lhát, nevěděl jsem, jestli mě jen nezkoušejí a tak jsem odpověděl pravdivě, tedy, že objem motoru je 660 kubických centimetrů (cc). Policisté se začali mezi sebou divoce bavit a já vytušil, že se do Íránu nedostanu. Asi po minutě přišel do kanceláře člověk v obleku, prohodil jednu, dvě věty a s nějvyšší pravděpodobností padla diskuse i na objem motoru mé motorky. Po pár sekundách ten člověk v obleku vzal mé doklady, dal na vízum razítko a se slovy “welcome in Iran” mi všechny doklady vrátil a pokynul mi, ať jedu dál.
A tu pohádka končí! Já totiž ještě neměl odbavený karnet. Přiběhl jsem zpět s tím vojákem k motorce, a on mi opět posunky ukazoval, že rychle musíme s karnetem. U motorky stálo asi patnáct vojáků a jeden člověk v kožené bundě. Z jejich gest jsem poznal, že se všichni baví o počtu válců a asi i o objemu motoru. Doběhli jsme do kanceláře s karnetem a tam seděl pán, dle mého soudu s věkem okolo sedmdesáti let. Ten vzal karnet a technický průkaz a začal údaje opisovat do počítače. Na monitor jsem ale neviděl. Doslova za pár sekund přišel od motorky ten člověk v kožené bundě, beze slova vzal tomu pánovi karnet ze stolu a odešel. Mlčky jsme s tím starým pánem čekali zhruba tři minuty, než se ten, v riflové bundě, vrátí.
“Jaký máš obsah motoru?” diktoval jeho jazykem do telefonu a translator mi to v angličtině psal na displeji.
“660 cc” odpověděl jsem a nemohl jsem lhát, když jsem objem v předešlé kanceláři přiznal.
“Musíš zpět do Turecka”, diktoval a telefon psal na displej. Přitom držel v ruce papír, na kterém bylo propiskou vypsáno asi dvacet typů motocyklů a můj byl mezi nimi. Tento text byl napsán latinským písmem a nebyl jsem přesvědčen, že on toto písmo ovládá. Později jsem si totiž uvědomil, že on ten papír měl v ruce už v době kdy byl u motorky a text srovnával s textem na kapotáži motorky. Když jsem se pak snažil mu něco v angličtině vysvětlovat, nenechal mě ani domluvit a diktoval do svého telefonu.
“Írán má svá pravidla”, stálo na displeji. On pak řekl vojákům aby otevřeli bránu a poslali mě zpět do Turecka.
Na Facebook jsem později nahrál příspěvek, ve kterém jsem řekl, že pokud bych měl tu drzost a celou dobu bych lhal, popřípadě kdybych měl na motorce nějakou nálepku či doma vyrobený prozatimní štítek, který by jim napověděl, že obsah motoru je těch 250cc, tak že bych určitě projel. Na základě komentářů a hlavně zpráv, typu, že jsem podvodník, že z Íránců dělám negramotné a že by mě proto měli nahlásit na íránskou ambasádu, jsem příspěvek smazal.
Do města Van jsem přijel už za šera a snažil jsem se tu najít nějaký kemp, ale nepodařilo se mi to, údajně tu žádný ani není. V Turecku nefungují některé servery, mezi jinými ani Booking a třeba ani Wikipedie. Proto jsem si v Google mapě zadal trasu k nejbližšímu hotelu a jel jsem. Hotel byl za necelých 300,-Kč se snídaní a tak jsem zůstal.
Dalšího dne jsem směřoval k hranici s Gruzií, konkrétně k přechodu Türkgozu a čekal mě přejezd Arménské vysočiny na východě Turecka. Obloha byla doslova vymetená a já měl během celého dne Ararat, nejvyšší horu Turecka, jako na dlani. Téhož dne jsem přejížděl i sedlo v těchto horách, kdy s výškou 2644 m.n.m. to byl nejvyšší bod, kterého jsem v Turecku cestou dosáhl. Cesta přes hory neubíhala rychle, zvláště pak, když v odpoledních hodinách mi celou dobu svítilo slunce přímo do očí. Světlo bylo tak oslňující, že jsem v jednom okamžiku přehlédl i ovci, přecházející cestu! Vycházela ze stínu svahu a naštěstí jsem ji asi o dva metry minul. Už téměř za tmy jsem přijel do města Kars, které leží nedaleko hranic s Arménií. Byla už tma, když jsem zastavil ve městě a ptal jsem se místních kluků, kde tu najdu nějaký hotel za rozumnou cenu. Ten byl de-facto o ulici dál a za nějakých 240,-Kč s dobrou snídaní jsem si s recepčním plácli.
Ráno jsem si udělal před hotelem lehkou údržbu motorky v podobě kontroly oleje, chladící kapaliny a namazání řetězu, který mažu zhruba každých dvě stě kilometrů. Cestou k hranicím Gruzie bylo strašné vedro a bylo nepříjemné, když asfalt na silnici doslova tekl. Vždy, když proti projel kamion, mlaskalo to, jako by jel v lepidle! Čím víc jsem se přibližoval hranicím s Gruzií, krajina rychle měnila ráz. Okolo cesty tu rostou stromy, kopce jsou zelené a vzduch začíná vonět květenou. Doslova na pár kilometrech byla pryč turecká skalnatá pustina! Mám dojem, že to netrvalo ani patnáct minut a vjel jsem do Gruzie.

Turecko mýma očima
Velká země, kdy přímá cesta napříč měří bezmála dva tisíce kilometrů. Já tu ale najezdil přes čtyři tisíce kilometrů! Oproti roku 2013, kdy jsem jel po silnici okolo Černého moře, byla letošní trasa zajímavější s více památkami a přírodními krásami (viz mé předchozí články). Turecko je země neskutečně hodných a ochotných lidí, kteří jsou připraveni vám kdykoliv pomoci, popřípadě vás i pohostit. To vše zadarmo, až je to našinci hloupé přijímat! Většina obyvatel Turecka je Islámského vyznání a Turecko je země bezpečná. Bezpečná tak, že jsem se po pár dnech ani neobtěžoval sundávat věci z motorky. Z čeho jsem byl ale v Turecku úplně odvázan je jídlo. To je v Turecku, jedním slovem, fantastické! Vždy a všude! K silnicím a infrastruktuře nemám, jako turista na motocyklu, žádné výhrady. Ve velkých městech je sice šílený provoz a měl jsem za to, že řidiči nejsou k motorkáři moc ohleduplní. Po zkušenosti z Gruzie jsem ale toto stanovisko nucen přehodnotit a tvrdím, že jsou! Kempy v Turecku moc rozšířené nejsou, i když v určitých oblastech najít kemp není problém. Jsou ale rozlehlé oblasti, kde kemp prostě nenajdete. Ceny hotelů mé, tedy té levné kategorie, se pohybují v rozmezí 200 až 300 českých korun se snídaní. Je to tedy cena, která se blíží ceně kempu u nás. Benzín s 95-ti oktany se v květnu 2019 pohyboval v ceně jednoho Eura, tedy okolo 26-ti českých korun. Cena SIM karty s objem 10GB dat na měsíc byla v tomže období 300 českých korun.
Pokud bych měl Turecko hodnotit globálně a hodnocení bych měl zobrazit na stupnici 1-10, dal bych minimálně osm a snad i devět!