Paris a krásná Helena

5.5.2019

Paris a krásná Helena

7 dnů na cestě, ujeto celkem 2328 km
Turecko, časový posun od ČR: +1 hodina

V osm hodin ráno mi otevřel majitel kempu bránu a já jel za další zastávkou, na poloostrov Nessebar. Je to vlastně umělý poloostrov, protože když Řekové tu založili původní město, místo bylo ostrovem. Až později byl ostrov spojen s pevninou tři sta metrů dlouhým náspem. Nessebar je památkou pod správou UNESCO a jak by ne, když je tu na tak malém prostoru čtyřicet kostelů, zachovány jsou původní hradby města atd. Procházkou pro focení jsem tu strávil asi dvě hodiny, když mě, jak jinak, zahnal déšť do restaurace. Když ani po hodině déšť neustával, sedl jsem na motorku a v nepromocích jsem se vydal směr město Malko Tarnovo, kde, mimo jiné, leží hraniční přechod do Turecka. Už před Burgasem se ale déšť změnil na průtrž mračen a ta ani po hodině neustávala, když jsem byl schovaný na benzínové pumpě. “No nic jedu dál!”

Silnice za Burgasem vede horami a je tu velmi malý provoz. Pochybuji, že to bylo tím lijákem, prostě je to oblast kde už nic moc není, jen hory a pak Malko Tarnovo. K benzínové pumpě do tohoto města jsem přijel sice s koncem deště, ale do kopce, kde leží hraniční přechod, metaly blesky a bylo tam úplně temno! Tam se mi už prostě nechtělo. Navíc, bylo už před sedmnáctou hodinou. Pumpař na dotaz, jestli je tu někde nějaký nocleh, jen krčil rameny a i když jsem dotaz zkoušel položit dvěma jazyky, pravděpodobně mi vůbec nerozuměl. Ke slovu tedy přišla aplikace Booking v telefonu a v ní jsem našel apartmán za necelých dvě stě korun, navíc, prý kilometr od místa, kde stojím. Apartmán byl byt ve čtvrtém patře. Majitel bydlí v Sofii a klíče mi předal jeho soused, kterému jsem i zaplatil. Dvoupokojový byt je s krásnou koupelnou a samostatnou kuchyní, je úplně vybavený a je tu pračka, lednička i wi-fi.

Ráno byl první nádherný den, obloha jak vymetená a teplo! Konečně! Klíče od apartmánu jsem nechal ve dveřích a asi za dvacet minut jsem byl na hraničním přechodu.Tady už z Bulharska byla celkem velká řada aut. Předjel jsem ji a to jsem pak udělal i v mezipásmu. U Turků jsem motorku odstavil na kraj a šel jsem vyřizovat pasové a celní formality. Na pasové kontrole jsem byl jen pár sekund a na celní asi tři minuty! Přesto se našla jedna, řekl bych kredenciózní paní, které už minuta stačila k tomu, aby německy (nebyla to Němka) vykřikovala něco v tom smyslu, že ten motorkář všechny předjede proto, aby je pak všechny brzdil! Jeden z čekajících pak řekl nahlas do okýnka celníkovi, že paní si stěžuje na to, že on pomalu dělá, načeš se všichni, kromě té paní, začali smát. Baba byla v klidu i později, když jsme stáli asi půl hodiny na závoře, protože se střídaly směny.

V Turecku jsem nejdříve udělal zastávku ve městě Kirklareli, abych si tu vyměnil peníze, koupil si místní SIM kartu a taky, abych si konečně dal snídani. Hned po výměně peněz jsem zjistil, že v Turecku je celkem levně. Hlavně, že ceny benzínu se tu od mé poslední návštěvy hodně změnily k lepšímu! Dnes tu stojí litr benzínu cca jedno euro, což ve srovnání s dobou před třemi roky vůbec není špatné.

Po několika dotazech mi byl doporučen mobilní operátor Vodafone a tak jsem se vydal do jejich prodejny. Tyto prodejny jsou tu na každé ulici, takže najít ji nebyl žádný problém. Prodávající slečna asi třicet minut vypisovala všechna má data do počítače, chtěla i jméno mé matky a otce, aby mi pak řekla, že můj pas Vodafone ještě nemá od mého vstupu do Turecka zaregistrován ve svém systému, a že to mám zkusit za jeden až dva dny. Toto jsem ale nechtěl a šel jsem do vedlejší prodejny operátora Türk Telecom. Tady mi kartu asi po čtyřiceti minutové lustraci prodali. Když jsem ji ale dal do routeru nefungovala, resp., do routeru jsem musel zadat nastavení operátora. Toto je jen něco jako webová adresa, nic složitého (APN). Půl hodiny trvalo, než mě všichni prodavači v prodejně vlastně vůbec nepochopili. Vůbec nevěděli o čem mluvím, pořád dokola se na kartě snažili rušit potřebu PINu a různé jiné kraviny. Nakonec mě poslali do servisu počítačů s tím, že mám pokažený router. Opravdu asi dvě hodiny jsem pak obcházel jednu prodejnu tohoto operátora za druhou a všude byla reakce stejná. Nevěděl nikdo! V poslední mnou navštívené prodejně mi prodavač řekl, abych šel s ním, že mě zavede do prodejny, kde to určitě budou vědět. A zavedl mě to první, tam, kde jsem tu kartu koupil. Tady když mě viděli tak nevěděli, jestli se mají smát, nebo brečet. Když se ale bavili mezi sebou a rozhodovali se co se mnou, oslovil mě kluk, který stál za mnou v řadě, asi třicetiletý, a chtěl abych mu router půjčil. Během asi desíti sekund internet fičel a ten kluk pak těm prodavačům vysvětlil, co jsem po nich vlastně celou tu dobu chtěl! Ahhhááá, ozvalo se sborově prodejnou…

Ten kluk se pak se mnou chvíli bavil a zeptal se mě, jestli ještě něco potřebuji. Řekl jsem mu, že ne, že si jen dám někde kebab a pojedu dál. On se vykašlal na čekání v řadě s tím, že mě zavede do restaurace, kde mají výborný kebab. Šli jsme přes pár ulic, až jsme vstoupili do restaurace, která už na první pohled nebyla z těch levnějších. Než jsem stačil vznést jakoukoliv námitku, věděla už celá restaurace, včetně hostů, že jsem motorkář z “Čechoslovakie”, a že si chci dát to nejlepší jídlo co tu mají. Pak mě poprosil o vizitku, podali jsme si ruce a zmizel. Já chtěl z té restaurace zmizet také, ale, copak jsem mohl po takovém antré? Nicméně, jídlo o dvou chodech bylo fantastické a stálo 115,-Kč! A nekup to! Kluk mi hned večer pasla na Facebook a zůstaneme tak v kontaktu. Myslím, že kdyby tu někdy někdo něco potřeboval, kontakt na něj se bude hodit.

Cestou z města Kirklareli jsem trajektem přejel Dardanelskou úžinu (20 minut, 50,-Kč) a lehce po osmnácté hodině jsem dorazil do Tróje. Zaparkoval jsem na téměř prázdném parkovišti před ruinami města. Před ruinami toho města, známého ze slavného Homérova eposu. Všichni známe postavu bojovníka Achilese, zvláště pak díky filmové postavě, ithackého krále Odyssea, mykénského krále Agamemnóna a konečně trojského prince Parise, jenž se zamiloval do krásné Heleny ze Sparty. Samozřejmě nesmíme zapomenout na trojského koně, kterého dnes najdeme hned za vstupem do areálu.

Sotva jsem sestoupil z motorky, přepadli mě Číňani! Dva chlapi a tři ženské vyskakovali z nějakého osobního auta a utíkali ke mě. Jedna z těch ženských bez ptaní vyskočila na mou motorku, málem ji nepřevrátila z bočního stojanu! Když jsem na ni zařval, tak se začala omlouvat s tím, že se jen chce vyfotit s motorkou. Co by mi to bylo platné, kdyby motorka ležela na zemi? Nakonec se s motorkou všichni vyfotili, ale dělali u toho strašný kravál. Byli jak utrženi ze řetězu! Za chvíli odjeli a já na parkovišti zůstal sám s jedním autobusem, jehož cestující byli ještě na prohlídce Tróje. Prohlídka se zavírá v devatenáct hodin a já kupoval lístek ve tři čtvrtě na sedm. Můj pozdní příjezd ale vůbec nebyl špatně, protože jsem si prohlídku užil bez lidí!
Z prohlídky jsem odešel téměř v osm hodin večer a v krásném večeru jsem si postavil stan v kempu, který je od Tróje jen asi dvě stě metrů.