Po Hedvábné stezce

20.6.2019

Po Hedvábné stezce

54 dnů na cestě, ujeto celkem 13.070 km
Uzbekistán, časový posun od ČR: +3 hodiny

Už za tmy jsem přijel do města Chiva a navigace, která mě měla přivést do ubytování, mě zavedla do uliček poblíž historického centra města, ve kterých jsem se naprosto zamotal a samotná navigace na tom nebyla o nic líp! V jedné z uliček jsem zastavil u hloučku místních žen a poprosil jsem je, aby mi pomohly se odtud vymotat. Ty se chvíli snažily mi vysvětlit cestu odtud, ale když mi asi po desáté říkaly, že mám někam odbočit, sami asi uznaly, že to nebude tak jednoduché. Poprosil jsem je tedy, aby do ubytování zavolaly a dal jsem jim telefonní číslo. Když jedna z nich dotelefonovala, řekla mi, abych tu počkal, že pán z ubytování si pro mě přijede. Ten během chvíle opravdu přijel na jízdním kole a pak mě uličkami vedl k ubytování. Když jsme přijeli téměř k hotelu, zastavil ten pán před vybagrovanou dírou v cestě, hodil kolo na ramena a sešel s ním dolů do té díry, asi sedmdesát centimetrů pod úroveň asfaltu. Já samozřejmě zůstal stát nahoře a on, když položil na zem kolo, tak se ne mě nechápavě díval, proč ještě stojím nahoře. Rukou mi pak ukazoval, abych do té díry s motorkou skočil. Dal jsem motorku na stojan a šel jsem mu vysvětlit, že nejsme na natáčení holywoodské scény, a že tu prostě s motorkou nevjedu! Pán hodil kolo na rameno, vyšel zpět z díry a pak mě asi dva kilometry vedl uličkami města, než jsme se konečně dostali k hotelu. Hotel byl asi deset metrů vedle hradby starého města, tedy ideální místo! Při rezervaci jsem si této polohy ubytování ani nevšiml.
Už brzy ráno, něco po šesté hodině, jsem vyšel z hotelu s tím, že si půjdu udělat pár ranních fotografií města a jeho památek. Jen pár kroků od hotelu mě ale zaujal upravený motocykl ruského motorkáře. Byla to totiž Yamaha s obsahem motoru pouhých 250 cc a to proto, že měl dotyčný kluk namířeno do Íránu. Motorka to byla na pohled opravdu krásná, byla navíc velmi lehká a jak mi bylo řečeno, v pohodě se na ní při delších přesunech dalo jet rychlostí okolo 110 km/h. Stejnou rychlostí jsem jezdil i já, pokud to vůbec bylo možné. Když jsme si tak s tímto klučinou vykládali, sáhl před odjezdem do kapsy a dal mi vstupenku do města za hradbami. Vstupenka to navíc byla VIP, tedy se vstupem do všech zpřístupněných budov a muzeí. On si tuto vstupenku totiž koupil na dva dny a nepředpokládal, že si vše stihne prohlédnout už během prvního dne. Vstupenku jsem si tedy od toho kluka vzal, samozřejmě jsem mu za ni nabídl i část její ceny, kterou si on ale odmítl vzít. Nutno říct, že jsem byl ale za vstupenku moc rád, jelikož se vůbec nejednalo o zanedbatelnou částku. Cena vstupenky totiž byla 150.000,-Sum (395,-Kč). Nechci zde moc popisovat město a jeho jednotlivé památky, tedy jen stručně. O původu města Chiva se vypráví mnoho legend, tak zmíním alespoň tu, která se zmiňuje nejčastěji. Podle ní je zakladatelem města sám Sem, jeden ze synů biblického Noa. Ten měl ve snu uvidět 300 hořících pochodní, což považoval za znamení, a tak na tom místě vykopal studnu Chejvak, podle které se později pojmenovalo město u studny vzniklé. Více o historii města i jeho památkách naleznete pod odkazem na konci tohoto dílu cestopisu. Stále brzy ráno, jsem tedy vešel hlavní bránou Ata darvaza (Otcova brána) do opevněného města. Bezprostředně za bránou vpravo je madrasa chána Muhamada Amina, která byla do roku 1920 náboženskou vysokou školou, pak vězením, nemocnicí a dnes je v budově luxusní hotel. Už ze samotné brány nelze přehlédnout nedostavěný a mozaikou obložený minaret Kalta Minor, který měl být nejvyšším minaretem ve střední Asii. Z jeho původních 80-ti metrů se ale postavilo jen 26 metrů. Stavbu totiž ukončila smrt chána Muhamada Amina ve druhém roce stavby minaretu. Nevelkým historickým městem jsem se procházel něco přes hodinu, abych si ještě bez turistů vyfotil památky, ale i historické detaily ve městě. Při procházce jsem se dostal až k harému, kde ženy rozkládaly na dlažbu koberce, které tu během dne prodávaly. Přes harém jsem vystoupal na strážní věž Ak šejch Bobo. Ta je zde nejvyšší stavbou a je z ní asi nejhezčí výhled na město. Na strážní věž se stoupá po velice příkrých schodech ve velice stísněném prostoru, kde je téměř tma. Svítil jsem si uvnitř mobilem a cestou jsem oproti potkal pouze jeden francouzský pár, kdy oba tito lidé byli naštěstí štíhlých postav. Já mám za to, že dva tlustí se tu vyhnout nemohou! Když jsem vyšel ze strážní věže, pomalu jsem se městem vrátil na hotel s tím, že se do města vrátím večer.
Před hotelem seděl na tapčanu starší pán a když jsem přicházel, dal se se mnou do řeči. Byl to vlastně majitel hotelu a jeho syn byl ten člověk, který mě k ubytování vedl na jízdním kole. A dvě mladé slečny, které pracovaly v recepci, to byly jeho vnučky, dcery toho cyklisty. Takže velice příjemný rodinný hotel. Večer jsem se do města za hradbami vrátil a udělal jsem pár večerních fotografií. Bohužel jsem neměl stativ a nemám takové fotografie, jaké bych si úplně přál. Na hotelu se mě pak majitel zeptal, jestli už mám zarezervovaný hotel ve městě Buchara, do kterého jsem měl namířeno. Žádnou rezervaci jsem neměl a jeho nabídku, ubytování v Buchaře u jeho známé, jsem přijal.
Jak jsem uvedl už v minulém příspěvku, v Uzbekistánu jsou velmi špatné silnice a přesunovat se tu na delší vzdálenosti je vždy hra o nervy. Proto jsem byl zvědav, jak bude vypadat silnice z Chivy do Buchary, kam jsem to měl asi 450 kilometrů. Do města Chiva je postavena nová silnice, po které jsem teď z města odjížděl. Bohužel je to úsek o délce jen asi dvaceti kilometrů a pak následuje hodně děravá a prašná silnice. Asi po sto kilometrech jsem najel na úplně novou, betonovou dálnici a myslel jsem si, že tato povede až do Buchary, když toto je turisticky známé město, ležící na Hedvábné stezce. Po dálnici jsem jel asi dvě stě kilometrů a sto padesát kilometrů před Bucharou jsem sjel na starou známou, děravou a prašnou silnici, která vedla až do zmíněného města. Jen pro představu, sto padesát kilometrů po takovéto cestě je nepříjemně dlouhou jízdou slalomem mezi dírami, která zabere více jak tři hodiny času!
Ubytování ve městě Buchara bylo přímo v centru města a bylo potřeba k němu jet přes pěší zónu. To jsem hned po příjezdu do města nevěděl a měl jsem za to, že mě navigace posílá, kam nechci. Několikrát jsem se proto snažil její pokyny ignorovat s tím, že pěší zónu objedu. Toto nakonec nebylo možné a po pěší zóně jsem dojel až k pensionu. Když jsem přijel před jeho vrata, vyšla z nich paní a když jsem ji potvrdil, že jsem kdo jsem, vrata mi otevřela a vjel do dvora domu. Musím říct, že pension Nazira & Azizbek je velmi krásný rodinný pension. Majitelkou je starší paní, která osobně na vše dohlíží a na kvalitě služby je to opravdu znát. V ubytování se kromě snídaně jídlo nepodává, což je logické, jelikož v okruhu padesáti metrů jsou desítky restaurací. Pokud ale mohu doporučit místo třeba k večeři, doporučuji restauraci Old Buchara. Toto je velice slušná restaurace s výborným jídlem i pitím! Večer po příjezdu do tohoto ubytování jsem šel na prohlídku města, kde právě probíhaly slavnosti města a na náměstí se připravoval koncert místní populární skupiny. Jelikož se už stmívalo, prošel jsem si jen okolí náměstí, zastavil jsem se na večeři a prohlídku památek jsem si nechal na další den. Když jsem šel z večeře, byl už zmíněný koncert hudební skupiny v plném proudu.
Město Buchara patří do trojice historických měst Uzbekistánu, vedle Chivy a Samarkandu. Všechna tři města jsou zapsána seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Dříve tato města ležela přímo na hlavní trase Hedvábné stezky, a navíc, vedla odtud významná odbočka přes Rusko do Evropy. Buchara ve své době však platila nejen za obchodní, ale také za kulturní a náboženskou metropoli celé Střední Asie. Dalšího dne ráno jsem si šel prohlédnout bazar a došel jsem až na náměstí Registan, na kterém stojí bucharská pevnost, která bývala vždy sídlem bucharských chánů nebo emírů. Do pevnosti se platí vstupné a její prohlídka zabere i s focením maximálně půl hodiny. Až by se chtělo říct, že to vstupné za to nestojí. Vyšel jsem z pevnosti a asi po desíti minutách jsem došel k bývalé madrase Char Minar. Od ní jsem šel k ubytování stejně tak, jako kdysi, v italských Benátkách. Nejlépe totiž je, se v uličkách ztratit! Prostě jsem zabloudil, díky čemuž jsem tak viděl i život obyčejných lidí. Ti tu žijí opravdu v chudých podmínkách. Došel jsem do pensionu a na jeho dvoře stála dvě elektrokola, za kterými byly zapojeny celkem velké přívěsné vozíky. Později jsem se dal do řeči z jejich majiteli. Byli to dva Italové, dva fotografové, kteří měli namířeno do Pamíru. Mě však zarazila velikost těch přívěsných vozíků i to, že v každém z nich měli oba baterii z auta a přes celé víko vozíku byl solární panel. I když konstrukce vozíků byla bezesporu lehká, naplněný vozík určitě lehký nebyl. Když si to sečtu s povrchem a stavem zdejších silnic, tak je mi jasné, že jízda na kole s takovýmto vozíkem nebude rozhodně nic jednoduchého. A to nemluvím o silnicích v Pamíru! Ale, nepředbíhejme. Majitelka pensionu, stejně jako majitel hotelu v Chivě, se mě zeptala, jestli už mám ubytování v Samarkandu. Já žádné ubytování zarezervováno neměl, a tak jsem souhlasil s tím, že mi paní ubytování zarezervovala u svého kamaráda, v pensionu, blízko historického centra města Samarkand.
Do Samarkandu se dá z Chivy jet dvěma trasami. Buď jižní, po které jsem ale nejel, nebo severní, kterou jsem zvolil já, lépe řečeno, zvolila mi ji samotná navigace. Která z tras je lepší popsat nedovedu, jel jsem v životě pouze touto severní. Vzdálenost mezi městy je zhruba 280 kilometrů a silnice se nijak nevymykají standardu Uzbekistánu. Prostě děs a hrůza! Po příjezdu před město jsem si zadal do navigace Maps.me adresu pensionu Timur the Great, který, jak jsem později zjistil, byl doslova pět minut chůze od nádherného náměstí Registan s madrasami. V pensionu jsem byl ubytován v nádherném pokoji, ze kterého se vycházelo na dvůr, kde byly umístěny stoly, u kterých jsem si dával výborné snídaně. Zvláště moučníky, které paní doma pekla, byly fantastické! Dvůr byl zastřešen průhlednou střechou, pod kterou ale rostly popínavé rostliny, díky nimž byl na dvoře příjemný stín. Toho jsem využil a až do pozdního odpoledne jsem tu v notebooku upravoval fotografie a vkládal příspěvky na sociální sítě. Jelikož jsem ve všech třech městech byl de-facto v centru, neměl jsem větší problém s internetovým připojením přes zakoupenou SIM kartu. Snad jen v Chivě byl signál špatný a využíval jsem tak hotelovou wi-fi, jejíž připojení ale také nebylo nijak valné.
Pravdou je, že právě tady, v Samarkandu, u mě vyvrcholila má osobní duševní krize, která byla bezesporu způsobena strašnými každodenními vedry, nic neříkající krajinou a strašně špatnými silnicemi. Samozřejmě jsou silnice horské, které jsou jaké jsou, ale s tím člověk počítá, a dokonce se na silnice v horách těší. Ale tady, kde jsou silnice deklarovány jako asfaltové, se člověk jen těžko smiřuje s tím, že jede po silnici plné hlubokých a ostrých kráterů, kde rychlost jízdy nad 30 kilometrů za hodinu je rychlostí, při které jde lehce poškodit motorka či auto. K tomu se jedná o jízdu po silnici s nic neříkajícími a nudnými úseky v poušti, o jízdu v neskutečném vedru, o jízdu trvající i 12 hodin, kdy člověk musí ujet úseky dlouhé i přes 400 kilometrů. Ano, přesně. Jen 400 kilometrů! Také jsem si při tvorbě itineráře říkal: 400 kilometrů přejedu do odpoledne a pak se ještě na pár hodin podívám po městě! A přesně i to je později částečným důvodem případného psychického krachu! Toho krachu, kdy se člověk setká s realitou! S tou realitou, že mu na jízdu málem nestačí 12 hodin, z vedra je člověk úplně mimo i přes vypitých 12 litrů vody, je znechucen kličkováním mezi zbytky asfaltu na silnici… A já měl navíc to štěstí, že jsem na těchto úsecích neřešil poruchy, defekty, polámaný rám apod. Byl jsem ale druhý den v Samarkandu a měl jsem hodně času, jelikož víza do Tádžikistánu mi začínala platit až za tři dny. Právě těchto třech dnů jsem využil k tomu, abych se dal psychicky dohromady a aby mě cesta začala bavit úplně stejně, jako mě bavila ještě před pár dny. A to se podařilo!
V pozdní odpoledne jsem vyšel z pensionu s tím, že se musím někde najíst a po jídle, že se půjdu podívat na památky města. Na první křižovatce mě oslovil taxikář a já jej odmítl. Po pár krocích jsem se ale otočil a vrátil jsem se k němu s otázkou na dobrou restauraci, resp., na restauraci s dobrým jídlem. Taxikář mi poradil restauraci, která sice byla na druhém konci města, ale když řekl, že jízda tam bude stát dva dolary, jel jsem. Restaurace Platan je opravdu výborná, jezdil jsem tu po tři dny a vždy jsem se dobře najedl. I když se jedná o luxusní restauraci, našince ceny nijak nezrujnují. Za polévku, hlavní chod a dvě piva jsem tu ani jednou nezaplatil více jak šest dolarů (138,-Kč)! K tomu samozřejmě taxi tam a zpět, za čtyři dolary (92,-Kč). Pro taxikáře byla má objednávka rozhodně rito, celou dobu mě totiž čekal před restaurací. Musím říct, že za ty tři dny jsme se s taxikářem skamarádili a třetí den jsem jej dokonce pozval na kafe, když já jsem šel na oběd. Taxikář mě celou dobu oslovoval „mister“ a když jsme se představili křestními jmény, kdy já nebyl schopen jeho jméno ani vyslovit, natož si ho zapamatovat, začal jsem mu říkat „mister“ a takto jsem si jej uložil i do aplikace Whatsapp. Nutno říct, že když jsem ho takto oslovoval, byl z toho v rozpacích. Když jsme seděli na kávě, tak mi v ruštině popisoval krásy města a pořád se díval po servírce, která nás obsluhovala. Proto jsem se ho zeptal, jestli se mu líbí a on mi odpověděl spíše gestem, ze kterého jsem pochopil, že se mu líbí hodně.
„Tak ji pozvi na rande!“, řekl jsem mu.
„Kdybych tu byl sám, tak ano, ale teď jsem tu s tebou, tak to nechám tak.“, odpověděl mi jako machr, ale já viděl, že má takovou trému, že by tu holku sám nikdy neoslovil. Když mu ta holka později donesla objednané kafe, řekl jsem ji, že se mu líbí, a že by ji chtěl pozvat na rande! Holka zareagovala tak, že řekla něco jako „fááákt?“, přičemž se podívala na taxikáře a vyloženě čekala, že bude pokračovat. Jeho obličej se ale zbarvil barvou ruské vlajky a já myslel, že zaleze pod stůl. Holka se pousmála a odešla. Taxikář pak až do mého odjezdu z města nemluvil o ničem jiném, dokonce se mi snažil i vysvětlovat, že tady se takto holky oslovovat nemohou. Já to ale viděl tak, že holce to imponovalo a on si nahozenou šanci, tak zvaně, prosral!
Pokud se ale chcete opravdu dobře v Samarkandu najíst, restauraci Platan doporučuji. Navíc, dá se tu platit platební kartou, a to jak Visou, tak Mastercard. S tím, zvláště s akceptací platební karty Mastercard, se v Uzbekistánu téměř nesetkáte! Taxikář mě po večeři vysadil u historického centra města, a já si jej šel prohlédnout. K Samarkandu tedy pár historických informací. Město zažilo největší rozkvět za vlády dobyvatele Timura, který se stal symbolem pro Uzbecký národ. Timur vytvořil obrovskou říši, která zahrnovala území dnešního Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu i Afghánistánu. A právě Samarkand učinil hlavním městem říše. Vnuk Timura, Ulugbek, nastoupil na trůn po Timurově smrti a učinil ze Samarkandu jedno z nejvýznamnějších vědeckých center středověku. V 17. století však sláva Samarkandu výrazně upadala a město díky odklonění Hedvábné stezky ztratilo svůj význam. Tento úpadek Samarkandu, a vůbec Uzbekistánu, pokračoval i na počátku 20. století, kdy se země stala součástí Sovětského svazu. Samostatnost země získala až po jeho rozpadu v roce 1991. V současné době je Uzbekistán velice chudou zemí s velkou nezaměstnaností, ale památky, jako jsou tři madrasy na náměstí Registan v Samarkandu jsou krásně zrestaurované a udržované. Zvláště proto, že se vláda snaží otevřít zemi turistům a západním investorům. Město Samarkand bylo v roce 2001 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Pokud stojíte na dlouhém schodišti a díváte se na náměstí, tak vlevo je Ulugbek madrasa, vpravo Sherdor madrasa a v čele Tyllia-Kori madrasa. A co to vlastně madrasa byla? Byla to vysoká islámská škola. Vyučovalo se tu především náboženství, fyzika a medicína. Na tomto náměstí jsem pořídil několik fotografií a pozdě večer jsem došel do pensionu.
Po třech dnech strávených v Samarkandu přišlo datum 20. června a mi ten den začínalo platit vízum do Tádžikistánu. Proto jsem už za svítání vyjel na hraniční přechod, který byl jen čtyřicet kilometrů odtud.

Uzbekistán mýma očima
Jedná se o velmi chudou zemi, jak jsem se zmínil už v příspěvku. Nebyl jsem sice na severu zěmě u hlavního města Taškent, ale co se týče trasy mezi městy Beyneu (Kazachstán), Nukus, Chiva, Buchara, Samarkand, probíhá jízda v poušti s minimem benzínových stanic (zvláště pak na úseku Beyneu – Nukus) a po velmi špatných silnicích! Silnice jsou deklarovány jako asfaltové, ale ve skutečnosti jsou to silnice jen se zbytky asfaltu, silnice s hlubokými dírami a častými objížďkami v hlubokém písku mimo tyto silnice. Lidé jsou v Uzbekistánu hodně vlídní a já se tu v tomto směru cítil velmi dobře. Je dobré tu mít u sebe dostatečné množství hotovosti, jelikož se moc nedá platit platebními kartami a je tu také málo bankomatů. Pokud už na bankomat narazíte (ve velkých městech to problém není), ten většinou akceptuje karty Visa. Obecně je vhodné do Střední Asie cestovat s platební kartou Visa a pokud si povezete hotovost na výměnu, tak rozhodně vezte americké dolary. Měna Euro není moc vhodná. Ne, že byste ji nevyměnili, ale většina směnáren a hoteliérů nechce vyměnit menší bankovku jako 100,-€ a navíc, téměř všichni Vám Euro vymění pouze za kurz dolaru, což je velice nevýhodné.

Odkazy:
Pension Nazira & Azizbek, Buchara
Restaurace Old Buchara, Buchara
Pension Timur the great, Samarkand
Restaurace Platan, Samarkand
Informace o městě Chiva