Uzený stan

9.5.2019

Uzený stan

10 dnů na cestě, ujeto celkem 3447 km
Turecko, časový posun od ČR: +1 hodina

Z Tróje jsem odjížděl před sedmou hodinou ranní a večer jsem zjistil, že jsem si z domu nevzal klič číslo 22, potřebný k tomu, abych povolil zadní kolo a mohl tak dotáhnout řetěz. Na výjezdu z vesnice, byl ale jakýsi statek, tam mi klíč půjčili a já si řetěz dotáhl. Hned v prvním městě, za blahé paměti, jsem zastavil u obchodu a klíč jsem si koupil. Prodavač ovšem z tohoto obyčejného prodeje klíče udělal estrádu a jelikož jsem si město před nákupem natáčel zeptal se mě, jestli to video bude později na YouTube. Po mé kladné odpovědi vyhnal před obchod všechny dvě prodavačky a začali se se mnou fotit. Pak mě požádal o vizitku a já odjel. Večer pak čtu na Facebooku jeho příspěvek, ve kterém stálo, že slavný youtuber z České republiky navštívil jeho obchod. Doteď uvažuji, kdo tam tak z Česka mohl být.

Má cesta dále vedla do města Bergama, jehož původní název je Pergamon. Město se skládá z akropole, tedy z opevněného návrší starověkého řeckého města s posvátným okrskem a vladařským palácem. Jako město s největším zdravotnickým zařízením té doby se Pergamon stal významnou součástí dějin Malé Asie. Na návrší vede lanovka z města, ale dá se tu vyjet a zaparkovat na parkovišti až u pokladen. Prohlídka je možná za poplatek 140,-Kč* a mi osobně se líbila. Kdyby mi jen nepršelo a nefoukal ten strašný vítr…
Pro přespání jsem si pro tuto noc našel na internetu kemp Kirkagac a přes město Soma jsem tam i dojel. Byl jsem ale zděšen! Stanů tam stálo asi tisíc, těch velkých rodinných. Z lesa, o rozloze asi dva hektary, šel dým, jako kdyby les hořel. A bonus!? U brány do kempu stály kolotoče a obrovská tržnice! Nakonec jsem do kempu vjel, byl už večer, a úplně vzadu jsem si postavil stan. Myslel jsem si, že kravál s desátou hodinou utichne, grily se uhasí a bude klid i čistý vzduch. Hahaha! Čím později a čím více upito bylo, začínali Turci vytahovat hudební nástroje včetně bubnů a počala kultura v podobě náhodných úderů do bubnů a podobně vylouděných tonů z fléten. Alespoň tak to na mě působilo, já v tom rytmus ani melodii nenašel. K tomu všemu začala u kolotočů něco jako street party, takže kravál se mísil s kraválem. Je to divné, usnul jsem, ale vždy jsem spal jen do té doby, než kolem stanu projelo asi dvacet let staré BMW, popřípadě jiný krám, s muzikou řvoucí nahlas z vytuněných repráků. Navíc, s tou stejnou muzikou, o kterou se pokoušeli Turci v kempu. Pokud se tento kravál do muziky vůbec řadí! Spal jsem a nejednou jsem se leknutím probudil. Bylo ticho a půl čtvrté ráno! Později jsem se dozvěděl, že takovéto párty jsou po celém Turecku vždy před začátkem Ramadánu, který začíná 6.května a končí 3. června.

Ještě jsem sice zdříml, ale o půl sedmé jsem už odjížděl. Sotva jsem vyjel, začalo pršet. Tohoto dne jsem chtěl dojet a navštívit asi jednu z nejnavštěvovanějších atrakcí v Turecku, Pamukkale. Jedná se o přírodní úkaz založený na sedimentaci travertinu, který obsahuje, díky tektonické činnosti, vyvěrající voda. Ta stéká po skále a usazený travertin na té skále vytváří jakési sněhobílé bazény plné oné vody. Úkaz je to opravdu krásný a bílé kaskády s jezírky dosahují až do výšky 150-ti metrů. Slovo Pamukkale znamená v překladu bavlněný hrad, a když se po silnici k tomuto místu blížíte, tak opravdu, z dálky viditelná bílá skalní stěna může takovýto hrad připomínat. Pod zataženou oblohou jsem prošel celý areál. Vyšel jsem i na návrší s krásným a zachovalým amfiteátrem. Když jsem ale přišel do místa, kde vyvěrající voda stéká po skále, začalo silně pršet. Byl to ale déšť rovnající se průtrži mračen. K motorce jsem to měl ještě asi kilometr chůze, nikde nebylo možné se schovat. Nepromoky byly samozřejmě v motorce, takže, než jsem k ní došel, měl jsem motorkářské hadry úplně promočené. Asi hodinu jsem čekal pod střechou u parkoviště, ale silně tu foukal studený vítr a jak jsem byl mokrý, řeknu Vám, nic moc příjemného! Předpověď říkala, že je devadesáti procentní pravděpodobnost, že takto bude pršet až do rána. Na internetu jsem si tedy sehnal levný hotel dole v obci a v opravdové průtrži mračen jsem do něj odjel. Jelikož na Pamukkale byly snad tisíce lidí (jen na horním parkovišti jsem při čekání napočítal 48 autobusů!), říkal jsem si, že ráno vstanu v pět hodin, vyjedu tady a udělám si fotografie bez lidí. Ráno jsem se vzbudil a byla totální mlha. Tato mlha vydržela až do poledne, kdy ji rozfoukal silný a hodně nepříjemný vichr.

Tohoto dne jsem měl naplánován větší přejezd a ujel jsem něco přes pět set kilometrů. Z větru mě už celkem bolela hlava i krk, když mi pořád hlava lítala ze strany na stranu. Dojel jsem až vykopávkám Catalhöyük, což jsou pravděpodobně vykopávky nejstaršího velkoměsta na planetě. Staré je přibližně 9400 let a nachází se asi 40 km jihovýchodně od města Konya. Já tu přijel něco málo po sedmé hodině večer a brána už byla zavřená. Z domku opodál ale vyšel starší pán, automaticky mi otevřel bránu a pak mi ještě ukázal směr exkurse. Celý areál jsem si prošel zadarmo, úplně sám a s nikým jsem se nikde nemusel tlačit. Po prohlídce jsem se pána zeptal, jestli tady mohu postavit stan. Bylo mi řečeno, že v areálu ne, ale v sadu u parkoviště, že klidně. To místo se mi moc nezamlouvalo, protože tu nebyla tráva, byla tu jen holá hlína. Kdyby v noci začalo pršet, vzbudil bych se do bahna. Zkontroloval jsem tedy předpověď počasí, pršet nemělo a tak jsem tu stan nakonec postavil. Když jsem ho ale vybaloval, dostal jsem doslova smradlavou facku. Stan byl z toho brutálního kempu předevčírem jak z udírny! Dnes jsem ale v Catalhöyük a co na tomto místě nedokázal déšť, dokázalo umělé zavlažování! Ráno stál stan v bahně!

Tip: Pamukkale má otevřeno od 8:00 do 19:30 hodin a vstupné je 200,-Kč*/osoba a v tuto dobu je to opravdu mnoho lidí. Před, nebo po otevírací době, kdekoliv do areálu vstoupíte. Nebudou tu lidi a vy budete mít nejlepší světlo k focení. Během otevírací doby hlídá areál služba a nejde se dovnitř mimo pokladny dostat.

*) odvíjí se od aktuálního kurzu